Vedle plejády nejrůznějších akademických ohlasů na smrt emeritního papeže Benedikta XVI., vlastním jménem Josepha Ratzingera, chybí nejméně ještě jeden úhel pohledu – řekněme čistě civilní a laický, píše ve svém eseji Ondřej Bratinka.

Esej Pavla Kosatíka: Na Hrad nevolíme Ježíše ani Stalina. Ale hlasem pro vítěze budeme odpovědní nejenom za to, jak se povede nám, ale i za to, jestli bude dobře poraženým. Naše zodpovědnost není o nic menší než zodpovědnost těch, které volíme.

Esej filozofa Václava Němce: K volbám prezidenta přistupujeme s romantickou představou, že na Hradě by měl usednout nějaký další Masaryk či Havel. Jimi nastavená laťka se ukazuje být břemenem.

Esej politoložky Anny Durnové: Estrádní podoba prezidentského klání odhaluje hodnotovou rozdrobenost současné společnosti. Různé protiklady se prolínají do rozporuplného veřejného vystupování kandidátů. Musejí být rozkročeni tak nějak mezi všemi, musejí zaujmout co možná nejvíce skupin.

Esej Jiřího Přibáně: Úvodní slova Ústavy „My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku“ zůstávají českým nacionalistům dodnes trnem v oku, a proto zneužívají nejrůznější sociální a humanitární krize, aby namísto občanského principu prosadili svrchovanost jednoho etnického českého národa.

Jak se změnilo hrdinství v pohádkách a filmech pro děti? „Mladí lidé si klestí cestu houštinou pocitů a pochybností a starší generace přihlíží se stejným nepochopením, s jakým by náčelník Apačů pozoroval vnitřní boj hrdinky Ledového království,“ píše v eseji sociolog Pavel Pospěch.

Esej Timothyho Snydera: „Ukrajinský odpor proti zdánlivě drtivé převaze připomněl světu, že demokracie neznamená přijmout zdánlivý verdikt dějin. Jde o vytváření dějin, snahu o naplňování lidských hodnot navzdory tíze impéria, oligarchie a propagandy a zároveň o odhalování dosud netušených možností.“

Dusíme planetu svými výkaly. Řešení přitom známe už staletí, píše v eseji Lina Zeldovichová

Esej Jaroslava Fialy: „V jádru ruské propagandy je rasismus vůči zemím střední a východní Evropy, které nemají mít nárok na vlastní svobodu ani suverenitu. Právě spojenectví se Západem je nutná podmínka naší vlastní dekolonizace od Ruska.“

Esej Magdy B. Leichtové: Covid a válka na Ukrajině vyvolaly celospolečenskou debatu. V obou případech se časem značně zdramatizovala. Proč se to vlastně děje? Proč vnímáme realitu kategoricky jinak než druzí a většinou nejsme ochotni o jiných názorech moc přemýšlet?

Esej Radomyra Mokryka: „Část Západu by se chtěla vrátit do doby, kterou vnímá jako normální a pochopitelnou. Do doby, kdy ruská interpretace dějin byla dominantní, a tím i přijatelná. Kdy mezi Ukrajinou a Ruskem panovalo ‚bratrství‘, které všem vyhovovalo.“

Esej Michaela Ignatieffa: „Pokud se Putinovi podaří Ukrajinu dobýt, nikdo z nás v Evropě nebude v bezpečí. Proto jsme pro jeho zastavení ochotni podstoupit větší riziko, než jaká kdy Západ zvažoval v letech 1956, 1968 a 1981.“

Esej Petra Pitharta: „Václav Havel, jako naprostý antipod Edvarda Beneše, se mohutně zasloužil o to, že jsme dnes chráněni článkem pět zakládající smlouvy Severoatlantického obranného společenství. Dávno není tajemstvím, že NATO s námi a vůbec se svým dnes východním křídlem původně nepočítalo.“

Esej Petra Pitharta: Máme jedinečnou šanci zbavit se hejslovanských snů a Benešových bludů. Ty sny a ty bludy jsou tu pořád. Projevují se i odmítáním Ameriky a vůbec Západu. Je prý příliš svobodný.

Esej Filipa Vostala: O společnosti nelze nadále přemýšlet bez toho, aniž do toho přemýšlení zahrneme extra-společenské, tedy to, co je za rámcem a hranicemi společnosti lidí.

Komentář psycholožky Pavly Koucké: Úzkostnost populace se rok od roku zvyšuje, stejně jako věk, kdy si lidé pořizují první dítě. Naši potomci na to doplácejí, skvěle na tom naopak vydělávají výrobci nejrůznějších „zabezpečovadel“ a návodů.

Esej Petra Fischera: Rok 2022 ani ty následující nebudou roky tolik vzývané změny, ale potvrzováním hluboce zakořeněného „českého privatismu“. Důvěra ve vzájemnost a společenství se vrátí teprve tehdy, až se z politických privatistů stanou skuteční politici.

Esej Petra Placáka: Po listopadu 1989 rozšířili tzv. reálpolitici tuzemské služebnictví autoritativním státům o maoistickou Čínu, která nás sice nikdy „neosvobodila“, zato má hodně peněz.

Esej historika Petra Placáka: „Komunisté sice vypadli z Parlamentu, ale komunismus žije či přežívá dál, v nás – s našimi návyky, představami, strachy, desetiletí zažitými vzorci chování a myšlení.“

Esej Jana Beneše: Současné Spojené státy zažívají novou vlnu tzv. „white backlash“, tedy silného odporu bělošské většiny proti údajně radikálním požadavkům Afroameričanů na změnu diskriminačního statu quo.

Esej Ivana Gabala: V dnešní době často vnímáme rozporné výsledky uplatňování liberalismu a posuzujeme ho podle nich. Zapomínáme ale, proč vznikl, co umožnil a stále umožňuje.

Esej Michaela Romancova: U vědomí skutečnosti, že Čína, jakkoliv svým specifickým způsobem, zatím vždy následovala trajektorii ruského vývoje, je namístě si položit otázku: jak moc je (ne)pravděpodobné, že se za několik (desítek?) let Čína ocitne tam, kde je dnešní Rusko?

Esej Jana Randáka: Co českým liberálům uniká? Chtít změnu a návrat budoucnosti neznamená jen momentálně uštědřit volební porážku Babišovi. Chtít změnu znamená uskutečnit vize (budoucnosti), o kterých někteří z nás v počátcích koronavirové pandemie mohli jen snít.

„Člověka nelze redukovat na jeho tělo, mysl nebo určitou společenskou roli. Nově vznikající teorie sebepojetí tuto složitost zohledňuje, píše v eseji filozofka Kathleen Wallace.

Esej: Ještě nedávno se mělo za to, že naše životy řídí tzv. sobecký gen. Zejména ekonomové na této domněnce postavili řadu teorií. Biologové ale vědí‚ že některé druhy sobectví coby rizikový faktor organismy ve vlastním zájmu efektivně potlačují. A to samé platí o evoluci ve společnosti.

Esej Jána Simkaniče: Vlna solidarity po řádění tornáda ukázala to nejlepší v nás, podobně jako když všichni šili roušky na začátku pandemie. Podobné pocity sounáležitosti poskytují nejlepší inspiraci pro to, jak začít vyprávět nový český příběh. Příběh odpovědných, velkorysých lidí pečujících společně o dobré místo k životu.

Esej Jaroslava Fialy: Klausismus se zemanismem završila vláda Andreje Babiše. Babišismus vznikl jako produkt letité oligarchizace Česka, kde rozhodují ti nejbohatší a privilegovaní a kde mizí hranice mezi byznysem a politikou.

Esej Jaroslava Fialy: Českem dnes obchází strašidlo klausismu. A čelit mu půjde jediným způsobem: snahou o to, aby se ty nejhorší noční můry klausismu o vzniku solidární, ekologické a vyspělé společnosti staly realitou.

Esej Pavly Jazairiové: Jako každá živá bytost trpí muslimové nesvobodou, ale také na ně doléhá ztráta identity, řádu, důvěry ve spravedlnost, životních jistot a perspektiv, zejména žijí-li v oblastech zasažených válkou.

Esej Milana Petráka: Současnost lze označit za epochu znepřátelených davů. Co vlastně vede lidi k radikalizaci a jak se krajní polohy různých myšlenkových směrů vzájemně podobají.

Esej Petra Fischera: Starý svět se hroutí, a nový ještě nepřišel. A tak se zjevují desítky stovky nových proroků, aby zachránily svět. Ale který je ten pravý? Ten, co dělá největší show, nebo ten, co chce vrátit do hry politický rozum, který se už dávno vymkl z kloubů a marně hledá pevnou půdu pod nohama?

Esej sociologa Stanislava Bilera: „Žádné jedny velké dějiny už dohromady nikdy nedáme – a není důvod po nich tesknit. Stačí se soustředit na to, aby každý náš čin měl smysl sám o sobě a nelikvidoval možnost, že by po něm mohly následovat činy a životy druhých lidí.“

Esej Johany Chylíkové: „Covidová krize a veřejná vyjádření celebrit jsou dalším příkladem toho, jak celebrity umí přetavit svoji slávu ve společenský vliv.“