Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Když Kafka ožije na Filipínách: o pavoučích sítích, strachu z diktátorů i absurdních kovbojích s Nickem Deocampem

„Byli jsme chudí. A brzy se k tomu přidal ten strach. Bojíte se vlastního otce. Ale nejen to: bojíte se policie a armády, bojíte se učitelů, bojíte se církve, pořád se jen bojíte. Všechno prostupuje strach.“ Záběr z Deocampova filmu Revoluce jsou jako refrény v písních (1986). Foto: MFDF Ji.hlava
„Byli jsme chudí. A brzy se k tomu přidal ten strach. Bojíte se vlastního otce. Ale nejen to: bojíte se policie a armády, bojíte se učitelů, bojíte se církve, pořád se jen bojíte. Všechno prostupuje strach.“ Záběr z Deocampova filmu Revoluce jsou jako refrény v písních (1986). Foto: MFDF Ji.hlava

Ceny sbírající filmař. Přední filmovědec, jeden z nejvýznamnějších filmových historiků v Asii. Badatel s trvalým bydlištěm v archivech napříč celým světem. Tím vším je filipínský rodák Nick Deocampo. Deník N se s ním setkal mimo knihovny a archivy, v průzračném podzimním vzduchu na Vysočině. Deocampo je totiž navíc spoluautor dosud největší retrospektivy filipínského filmu na světě. Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava ve své Průhledné krajině: Filipíny „dokázal nemožné“.

Těsně před začátkem promítání v jihlavském kině Dukla vyskočil Nick Deocampo ze své sedačky v první řadě a s telefonem v ruce se otočil k divákům: „Nezlobte se, ale musím si vás vyfotit. Plný sál – to je sen každého filmaře!“

A jestli je někdo filmař každým coulem, pak je to Nick Deocampo. Filmem žije už od přelomu 70. a 80. let, jakkoli to není vždycky snadný život. Poprvé vzal kameru do ruky ještě za stanného práva, které na jeho rodné Filipíny v roce 1972 uvalil tehdejší diktátor Ferdinand Marcos.

V době, která nezávislé filmařině nepřála a pohyblivé obrázky měnila na pohyblivou propagandu, se Deocampo a jeho přátelé z oboru protloukali, jak se dalo. Na Super8 formát točil alternativu oficiální linie i nesvobodu, jíž byla spoutaná.

Takzvané „queer cinema“ je výsostný princip Deocampovy tvorby. Dokumentoval ty, kdo stáli na okraji: chudé a živořící; zneužívané a pronásledované; ty, kteří milovali jinak, než jak přikazuje tradice. Natočil (dnes už slavný) portrét mladého prostituta (Oliver, 1983), strávil měsíce s oběťmi dětské prostituce (Děti režimu, 1985) a rok nato přišel s filmem Revoluce jsou jako refrény v písních (1986), kde tvrdé filipínské dějiny splývají s

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Film

Jihovýchodní Asie

Rozhovory

Kultura, Svět

V tomto okamžiku nejčtenější