Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Tu kruťárnu jsem trochu přepálila. Ale střílím ráda do vlastních řad, říká spisovatelka Petra Hůlová

"Nechci dělat z feminismu bubáka." Petra Hůlová. Foto: Ludvík Hradilek, Deník N
„Nechci dělat z feminismu bubáka.“ Petra Hůlová. Foto: Ludvík Hradilek, Deník N

Svůj poslední román přetavila Petra Hůlová v divadelní drama. Stručné dějiny Hnutí se budou hrát na střídačku v Německu a v pražské Komedii, kde je premiéra tento víkend. „Nechci dělat z feminismu bubáka, ale co by to mohlo přinést, pokud bychom ho chtěly do důsledku realizovat? Osahávání hranic toho, co je možné, pro nás přípustné a morální, co už je za tou hranicí, to mě baví.“ Kde leží hranice feminismu? Kdy jsou ženy „manipulující svině“? A jaké propasti hloubí víceletá gymnázia?

Před lety jste říkala, že se necítíte na to být společensky angažovaná, protože si „o ničem nic moc nemyslíte“, v posledních letech chodíte se svými postoji víc na trh, vaše poslední knihy i divadelní hry jsou přímo společensky burcující. Co se stalo?

Postupem času se radikalizuji. Určitě. Cítím to tak. Je mi asi víc jedno, kdo si co o mně pomyslí, co je a není vhodné říkat a jestli si třeba protiřečím. To mi umožňuje se vyjadřovat víc bez obalu, nic mě nedrží zpátky jako dřív. Brzdily mě obavy, že řeknu něco trapného nebo hloupého, představa, že si někdo pomyslí, že jsem blbá, mě děsila. Už ne.

Čím jste se z toho osvobodila?

Nezměnila to žádná konkrétní věc, ale asi jsem si tu situaci, že jsem za blbce, už párkrát prožila a zjistila jsem, že to není tak strašné. Nejhorší je strach z neznámého.

Jeden psychiatr v rozhovoru líčil, že měl skupinku klientů, kteří měli úzkostné strachy z toho, že se pomočí na veřejnosti. V rámci terapie měli jít do obchodního centra ve špičce a počurat se do gatí. Ti, kteří ho poslechli, se v tu ránu „uzdravili“, zjistili totiž, že si jejich nepříjemné situace nikdo nevšiml.

To je přesně ten princip. Někdy je dobré jít strachům naproti.

V jednom starším rozhovoru jste řekla, jak je těžké psát a být zároveň máma, protože pro své děti musíte být „sluníčko“, zatímco při psaní se dotýkáte spíš temnoty. Máte dvě starší děti a ani ne půlroční miminko, které máte dnes s sebou, přitom jste docela plodná autorka. Tak jak jde to slunce a tma dohromady?

Tohle je ve spojení mateřství a tvorby opravdu nejtěžší, když jako máma musí člověk dělat světu hezké PR, aby do něj dítě vstupovalo s důvěrou a sebevědomím, což se vůbec neslučuje s tím, co dělám, když píšu, když tahám zadupané věci z pod koberce, rýpám se v traumatech a temňárnách.

A jak to tedy děláte?

Přepínám se. Když jsou děti v institucích, zavřu se do své pracovny v Meet Factory. A odpoledne se zase přepnu do mámy. S miminkem to zatím jde dohromady docela dobře, s třetím dítětem už to není takový náraz a totální tunel, v jakém jsem byla s prvním. Tehdy jsem měla velký problém vrátit se sama k sobě a k intelektuální práci. (Zálibně se obě zahledíme, jak miminko pokojně usíná u matčina prsu…) Ona je panenečka a žije si takovej svůj živůtek…

Setkáváme se pár dní před českou premiérou česko-německého divadelního projektu Stručné dějiny Hnutí v Divadle Komedie. Je to inscenace dramatizace vaší poslední knihy. V neděli jste byla na premiéře v Norimberku. Jaké byly ohlasy?

Mělo to obrovskou odezvu, lidi tleskali asi deset minut. Ale taky jich pár odešlo, jsou tam taková drsnější

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Rozhovory

Kultura

V tomto okamžiku nejčtenější