Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Sněmovna rozšířila práva pro stejnopohlavní svazky, manželství pro všechny neprošlo

Vadilo mi, že nikomu nevadí, jak lžeme. Musel jsem skončit, říká o kariéře v reklamě frontman Vltavy

„Když básníci oslavovali třeba Stalina, neobjevovali nové, už jen sloužili panující potvoře, zkurvili se.“ Robert Nebřenský. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N
„Když básníci oslavovali třeba Stalina, neobjevovali nové, už jen sloužili panující potvoře, zkurvili se.“ Robert Nebřenský. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Navzdory svému názvu Spass muss immer sein (Sranda musí bejt) je nová deska Vltavy melancholická a hravě špásuje s posmutnělými spodními proudy. Její frontman, skladatel, textař (a básník) Robert Nebřenský v rozhovoru poodkrývá také temnější kouty své duše. Vrací se do dětství s „nepřítomným“ otcem a násilnickým otčímem. „Smutky, deprese, bolesti a ztráty jsou v té hlubině poklady, které ji dále prohlubují. Autor to všechno musí znát. Je gladiátor, který se pouští s tím vším, co ho potká, do soubojů. Výsledkem má být hladivá, konejšivá a léčící energie.“

V rozhovoru se mimo jiné dočtete:

  • Proč si předáváme štafety bolesti z dětství.
  • Jak moc může chybět mužský vzor.
  • Jak se poezie podobá vědě.
  • Kde se usazuje uranový prach.
  • Jak přetavit bolest v konejšivou radost.
  • Čím se básník může „zkurvit“.

Během víkendu před naším rozhovorem jsem poslouchala vaši novou desku. Trochu se ošívám, ale nedá mi to, musím začít chválou. Písničku Láska je věž letmá jsem si pouštěla furt dokola a brečela jsem, jak mě dojímala…

To mě těší, takhle si to přeji – aby písně zasahovaly, aby měly emocionální dopad. Když dostanu zpětnou vazbu, že věc funguje, že se lidí dotýká, je to pro mě doklad, že se nepletu. Protože já samozřejmě vím, že je to dobré, ale je fajn, když ten pocit dokáže mít ještě někdo další, kdo mi dá něco jako pozitivní výsledek laboratorního testu.

Samotná chvála je trochu takové společenské haraburdí, musí se přijímat jakoby plaše, s vděčností, pokorou, s úsměvy a já nevím co, ale nic nepřináší. Vy se ošíváte, já se ošívám. Chvála nerozvíjí.

Čím krásnější, tím víc je mi ho líto

Rozumím. Na druhou stranu mě třeba pochvaly motivují a potřebuju je jak prase drbání…

Chvála dokáže být posilující. Pokud je kvalifikovaná. Ten, kdo chválí, by měl vědět, o čem mluví, jinak spíš budí rozpaky. Posilu a povzbuzení zvnějšku občas potřebuje každý a je to přirozené, ale opírat se o ně nemůžu a nechci, protože jedinou kvalifikovanou pochvalu si stejně můžu udělit jenom já sám.

Ta deska je taková posmutnělá, byť je ta melancholie prosvětlená hravostí, jak ji u Vltavy známe. Posmutněl jste?

Nevím. Mně je padesát osm let, tak už se mi toho v životě stihlo přihodit docela dost. Že bych z toho ale nějak více posmutněl, to spíš popírám. Mám však svoje vnitřní ustrojení, způsob vnímání světa, pohled na svět a ten svět mě vždycky trochu bolel. Čím krásnější ho dokážu vidět, tím víc je mi ho líto.

Na nové desce se v tom základním pohledu nestalo nic průlomového, jen jsem se odvážil jít více do hloubky a být více osobní a otevřený. Tyhle rozhovory jsou tak vlastně pokračováním písniček a jednoho stejného sdílení.

Na té desce není zobrazen můj osobní život, ale život nás všech, tady v české kotlině a třeba i někde dál. Je určitě taky reflexí toho, kam se posouvá a jak se mění celý svět. Doléhá to na nás. Vnímám spíš něco jako nutnost nalít si konečně čistého vína a léčit se jím, dokud je ještě čas. Nebát se zvednout těžší témata a podívat se do tváře bolestem a strachu, jít trošku víc do hloubky a dotknout se důležitých a neměnných věcí života…

Jakých?

Blížící se smrti třeba.

Ta se přece blíží od narození, jak už jste někde říkal…

Ano, to je takové vtipné, že začátek umírání nastane vlastně narozením. Ale výsledkem přetvoření všech těch pocitů a vjemů, i těch nejbolestivějších, má být úleva, čistý výdech a radost v podobě písniček. To je výsledkem všech těch moudrých řečí, že nakonec je z toho útěcha a úsměv. Pro mě je ale důležité, že ty – ve finále – zábavné a hezké písničky mají hlubší jádro. A že to příjemné, co šíří, stojí na něčem, co je obecnější a co mám sám důvěrně probádané.

…má moc se nakažlivě šířit, jako rozmražený virus

Smutek, ať už mu říkáme jakkoliv, zasahuje každého z nás. Různě. Existuje ovšem smutek fyziologický, řekněme zdravý, kterým nutně procházíme s ohledem na různé situace, ale odeznívá. A pak smutek patologický, který člověka stravuje a mučí. Zasáhl vás někdy takový smutek?

Jestli se ptáte, zda vím, co je deprese, tak vím

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Hudba

Rodina a vztahy

Rozhovory

Kultura

V tomto okamžiku nejčtenější