Učitelé se musí naučit pracovat s nespravedlností. Dřív, než se něco stane, říká expertka na vzdělávání
Dětem říkáme, že projevovat emoce je špatné, že je to slabost, že lidskost je slabost, říká kriticky ředitelka slovenského Výzkumného ústavu dětské psychologie a patopsychologie Janette Motlová. Právě emoce a jejich dopad na člověka jsou pro autorku knihy Cigánka, v níž popisuje svůj život mezi dvěma světy – romským a neromským –, jedním z hlavních témat. „Vnitřně se to ve mně dost bije. Přemýšlím, kolik z toho, čemu věřím, se může propsat do systémových změn. A také, zda jsme jako společnost už dostatečně dozráli,“ říká odbornice v reakci na teroristický útok v Bratislavě.
V rozhovoru se mimo jiné dočtete:
- jak dlouho může teroristický útok v Bratislavě rezonovat ve veřejném prostoru i ve školách,
- jak současný slovenský parlament odráží obraz tamní společnosti,
- proč by se učitelé měli naučit mluvit o nespravedlnostech,
- z jakých důvodů je podle odbornice dobré bavit se o emocích a empatii
- i o tom, co se dnes můžeme učit od Romů.
Mezi témata, kterým se profesně věnujete, patří prožívání, práce s jinakostí, respektem k druhým – jak u žáků, tak učitelů a rodičů, potažmo společnosti jako celku. Věříte, že se právě těmto oblastem bude na Slovensku v návaznosti na tragické události v Bratislavě věnovat větší pozornost?
To, co se stalo u klubu Tepláreň, se mě dotýká velmi osobně, protože můj syn byl gay. Kdyby ještě žil, velmi bych se bála – strach jsem měla vždycky, teď by byl ale ještě umocněn.
Obdobně jsme v minulosti prožívali vraždu Anastázie Balážové (romské matky osmi dětí, která v roce 2000 zemřela po útoku na její rodinu v Žilině, pozn. red.). Tehdy jsme si mysleli, že to Slovenskem pohne. Ukázalo se ale, že šlo jen o takové dočasné téma a vůle ke změně chybí. V platnost vešel například antidiskriminační zákon – na to, abyste byli lidmi, ale žádnou legislativu nepotřebujete. Neexistuje zákon, který vám přikáže, abyste byli vnímaví nebo citliví, abyste byli člověkem. Neexistuje žádný zákon, jehož naplňování by nám zaručovalo víc lidskosti. A právě na tohle jsem v posledních dnech myslela.
A profesně?
Jako zástupce státní instituce to vnímám samozřejmě také. Pro Výzkumný ústav dětské psychologie a patopsychologie představuje prožívání ústřední téma.
Vnitřně se to ve mně dost bilo. Přemýšlím, kolik z toho, v co věřím, lze přetavit v práci uvnitř takové instituce. Kolik z toho, čemu věřím, se může propsat do systémových změn. A také, zda jsme jako společnost už
