Přímá demokracie už není, co bývala. Zneklidňující změnou ovšem neprošla ona, ale česká společnost
Komentář Ondřeje Štindla: Vnímání ideje přímé demokracie se v Česku v posledních letech zásadně proměnilo – především mezi elitami, ale nejen mezi nimi. Z utopického (a proto také možná nerealizovatelného) ideálu se stala atributem toho nejpokleslejšího ve zdejší politice. Není to ani tolik důsledkem změny vztahu k nějaké abstraktní ideji, jako spíš proměnou způsobu, jímž společnost nahlíží na sebe samu.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
Přímá demokracie už není, co bývala. Nebo přesněji: ono slovní spojení má sice pořád stejný význam jako před deseti či dvanácti lety, výrazně se ale proměnil jeho zvuk. Podoba té proměny, myslím, výstižně ilustruje i změnu, jíž v posledních letech prochází tuzemská společnost. Způsob, jímž vnímá tenhle – v dnešní politické debatě jistě nijak zvlášť významný – termín, může cosi vypovídat i o tom, jak vidí samu sebe.
Ve slovech „přímá demokracie“ dřív rezonovala naděje (lhostejno, zda oprávněná) v nějaké lepší společenské uspořádání založené na tom, že si v těch důležitých věcech bude konečně moci každý nezprostředkovaně říct to svoje. Bude v něm omezená moc „politické třídy“, která nakonec nebude mít jinou možnost než naplňovat jasné zadání definované tím nejvyšším suverénem – lidem.
Od iluzí k deziluzi
Pro stoupence společenského pokroku byla přímá demokracie často metou, rámcem, v němž bude konečně možné naplnit ideál občanské společnosti, protože každý bude mít prostor chovat se jako skutečný občan a bude k tomu i povzbuzován.
Je, myslím, příznačné, že
