Krištof Kintera: „Udržet místa v Praze prázdná je to nejtěžší, přitom to lidi potřebují“
Jeho výstava Nervous Trees v pražském Rudolfinu se před pěti lety s návštěvností 160 tisíc lidí stala jednou z vůbec nejúspěšnějších výtvarných přehlídek u nás. Nová díla teď Krištof Kintera připravuje především do veřejného prostoru: v parku na Klárově vzdává hold brutalistní architektuře zmenšenými modely pražských budov a jen o pár set metrů vedle brzy umístí sochu obřího stříbrného modlícího se klacku. Podílí se také na podobě nově vznikajícího Dvoreckého mostu a chystá i další realizace v architektuře.
Proč jste se rozhodl postavit na Klárově betonové miniatury pražských brutalistních staveb?
Byl jsem před dvěma lety osloven Kunsthalle Praha, abych něco vymyslel do parku naproti galerii. Tušil jsem, že už tam nějaká socha stojí, ale nebyl jsem si jistý, jak vypadá. Dívka s holubicí mě zprvu docela znervózňovala a přemýšlel jsem, co tam spolu budeme vyvádět – buď ji budu ignorovat, nebo zkusím vymyslet něco, co by s ní interagovalo.
Nakonec mě přivedla k myšlence dělat sochy domů. Předznamenává éru normalizace a v té utopické vizi šťastné budoucnosti uvozuje téma staveb od 60. let až do roku 1989. Je součástí instalace, ocitá se v roli nadživotní skulptury, které vídáme třeba v zemích bývalého Sovětského svazu nebo v Severní Koreji. Ona je v tom ale nevinně.
Podle čeho jste jednotlivé stavby vybíral?
Vybírali jsme z dvaatřiceti pražských staveb, nakonec jich zbylo sedm. Všechny až na jednu jsou jasně rozpoznatelné, byť tam je určitá zkratka, ale proporce sedí. Jsou mezi nimi stavby, které už nestojí, i jedna, která nebyla nikdy
