Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Psycholog: Koukat se na Zelenského a pít lahváče, to nám nechutná. Zvlášť když je v obýváku o dva stupně méně

Míra lží ohledně války na Ukrajině pro mě přesáhla únosnou hranici. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N
Míra lží ohledně války na Ukrajině pro mě přesáhla únosnou hranici. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Dezinformace jsou k lidem laskavé. „Člověk snese jenom určitou míru chaosu a znejistění. Když to překročí určitou mez, máme naléhavou potřebu po zjednodušení. Roste poptávka po jednoznačnosti. A to i za cenu zkreslení reality,“ vysvětluje psycholog Jan Šikl. Přesně tohle je podle něj prostor pro ideology a populisty. Ruský prezident Vladimir Putin podle něj svým lžím skutečně věří a ocitl se ve vlastním mentálním bunkru.

Co se z rozhovoru mimo jiné dozvíte:

  • Proč část české společnosti tak ochotně věří dezinformacím?
  • Proč Václav Klaus zpochybňuje záběry z války a volí Okamuru?
  • Co má Česko společného s Hobitínem?
  • Proč mnozí lidé s gustem říkají, že si Václav Havel vozil „prdel” v mercedesu?
  • Je Andrej Babiš typ vůdce, nebo spíše ředitelský typ? Anebo je to úplně jinak?

Podle OSN na Ukrajině zemřelo už zhruba šest tisíc civilistů, z toho zhruba čtyři stovky dětí. Ptám se za lidi, kteří žijí tady v Česku a sledují to ze svých domovů z bezpečné vzdálenosti: Jak se člověk ubrání nenávisti?

Ona je i otázka, proč se nenávisti bránit. Třeba je namístě ji mít.

Vidíte, to mě nenapadlo.

V některých lidských situacích je nenávist adekvátní pocit. Je jasné, že zrovna nepatří do našeho oblíbeného itineráře, ale vztek, hněv, nenávist, úzkost či strach jsou zcela zřetelně lidské stavy.

Jenomže tady přece nemluvíme o nějakém krátkém afektu, ale o měsíce trvající nenávisti, která je i dost stravující. A budí výrazné pohyby ve společnosti, respektive mezi lidmi, kteří stojí názorově na jiných březích. Vnímám to jako velice skličující stav. Neptám se na to, že bychom si měli umýt ruce a přestat válku na Ukrajině sledovat, ale jak to mají zpracovat lidé, které to skutečně takto stravuje?

Já si docela živě pamatuju na vlastní zmatek, když válka začala. Trvalo mi to několik dnů a měl jsem hroznou touhu po nějakém činu, který by stupni mého rozrušení a vzteku energeticky odpovídal. Vlastně jsem záviděl kamarádům, kteří sedli do dodávky a odvezli na Ukrajinu pitnou vodu. Já sám jsem to neudělal. Pořád jsem ale hledal, co mohu udělat jiného. Pak jsem si řekl, že tady držím nějaké místo pro lidi, kteří jsou rozrušení stejně jako já, a já jako terapeut přece pro řadu lidí reprezentuju člověka a místo, na kterého a na které je spolehnutí a za kterým mohou přijít.

Pokud se tedy ptají, říkám, že strach z války je regulérní a legitimní. A já tu mám umět sedět na zadku a poskytovat prostor. To je v jisté rovině prostor této místnosti, ale v nějaké hlubší rovině je to prostor vnitřní – intrapsychický, mé mentální kapacity. To není nějaký „výmyk“, který díky svým dovednostem udělám. Lidé, kteří ke mně chodí, prostě potřebují druhou lidskou bytost, aby svůj afekt mohli mít a sdílet jako svůj legitimní vnitřní stav. Aby zažili sdílení, aby cítili lidskou odezvu. To je do určité míry moje práce: pomoci lidem, aby se dostali do kontaktu s tím, co cítí, do kontaktu se sebou. Což třeba u silného hněvu není úplně samo sebou. Člověk pak třeba místo hněvu vnímá jen tíseň a úzkost.

Co znamená legitimizovat afekt?

Lze říci, že afekt je nějaký základ naší existence. Je to primární reakce na svět, vnější realitu. A legitimizujeme ho třeba tím, že se dostane do mezilidské komunikace. Jinak působí často jen psychosomaticky, a to je vlastně málo na to, jaký vliv má na naše prožívání a třeba vztahy. Už jen tím, že je afekt vyslovený a sdílený, děje se něco dobrého. V tu chvíli si o něm například můžu i něco myslet. Nejen ho mít. Ale nějak lépe jej mít.

Putin a šest metrů leštěného prkna

Zkusím to přenést do praktické roviny. Taková mezilidská komunikace probíhá třeba i na Václavském náměstí, kde se konaly proruské protesty. A tím se to tedy mělo legitimizovat? Z takového sdílení mě spíš mrazí.

Před pár dny jsem se vám ozval s tím, že mě něco trápí a chtěl bych o tom mluvit a psát. Vy jste zareagovala, a proto tady dneska spolu sedíme. I já jsem někdo, kdo potřebuje mít nejen afekt, ale i mluvit o svých pocitech. Cítil jsem velké znepokojení a tíseň z míry lži.

Lži kolem válečného konfliktu jsou pro mě jedním z klíčových fenoménů této války. Je tu téma mrtvých lidí, ano, to je strašlivé. Ale pro mě je

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Rozhovory

Česko

V tomto okamžiku nejčtenější