Jak mě film (trochu) smířil s przniči Cohenovy písně Hallelujah
Dokumentární film Hallelujah: Leonard Cohen, cesta, píseň portrétuje slavného kanadského umělce i jeho asi nejslavnější výtvor, píseň Hallelujah, známou v mnoha verzích, zhusta příšerných. Příběh té písně je spletitý a v mnohém paradoxní, snad se i ona jednou dočká happy endu a bude zbavena zátěže všech těch bombastických interpretací. Vlastně by si to zasloužila.
Pokus o vraždu písně je jev celkem častý. Někdo se chopí cizí skladby a natočí ji takzvaně po svém, což může někdy znamenat co nejkonvenčněji a pokud možno bez citu, jenž bývá nahrazen bombastickými afekty. Stane se. V naprosté většině případů ale původní verze přežije. Je možné se jí těšit bez ohledu na to, jak se na ní vyřádil nějaký tvůrčí veleduch.
V případě skladby Hallelujah od Leonarda Cohena ale jako kdyby ta vražda byla dokonaná. V jejím případě došlo možná dokonce k jevu, který teoretici nukleární války označují termínem „přezabití“ (overkill). Jako kdyby v ní všichni viděli ideální materiál pro chvíle, kdy je potřeba ukázat svaly. Sápaly se po ní aspirující pophvězdy v tehdy populárních soutěžních reality shows, zasloužilé stars‚ globální i lokální. A dětičky, ty samozřejmě také.
„Zavražděná“ vzpomínka
Jejich postup byl v zásadě totožný. Hned od začátku vytočit citečky na jedenáct, pak už jen kontinuálně přidávat a nakonec to dorvat k sopečnému výbuchu instantního líbezna. Všechny ty hřmotné a přepjaté verze pro mě nad tou písní vytvářely jakýsi těžko proniknutelný sarkofág.
Někde pod ním byla ukrytá vzpomínka na chvíli, kdy jsem píseň slyšel poprvé – v
