Když na ulicích místo lidí křičí už jen plakáty. Opravdu se na Západě bojíme ticha, jak tvrdí historik Corbin?
Alain Corbin (1936) je francouzský historik, člen slavné školy Annales. K jeho specializacím patří mimo jiné dějiny mentalit a témata jako dějiny těla či pachů, což dobře vědí i čtenáři jeho knihy Narcis a miazma: pach a společenské představy 18. a 19. století (česky Argo, 2004). Ve své nově přeložené knize se od čichu přesouvá k dalšímu lidskému smyslu – sluchu, i když jej pojímá paradoxním způsobem. Nepíše totiž dějiny hlasu, zvuku ani hluku, ale naopak Dějiny ticha od renesance do naší doby.
A i ty v jeho podání vyznívají poněkud nejednoznačně. Poněkud nostalgicky v knize konstatuje, že v minulosti Evropané vychutnávali „hloubku a odstíny“ ticha. Považovali ho za podmínku usebrání, naslouchání sobě samému, meditace, modlitby, snění, tvorby – a zejména za „vnitřní místo, odkud vyvěrá promluva“.
I malba pro ně znamenala „promluvu v tichu“. Intimita míst, intimita místnosti a předmětů, které se v ní nacházejí, stejně jako intimita domu byla utkána z ticha. Ticho svědčilo o intenzitě milostného setkání a zdálo se, že je podmínkou splynutí. Předem ukazovalo na délku trvání citu.
Celou paletu druhů ticha, které jsou dnes už jen reziduální, vzbuzoval život nemocného, blízkost smrti či přítomnost hrobu. Smysl pro tento typ ticha se už ale podle Corbina víceméně vytratil, i když existují nečetné výjimky v podobě osamělých výletníků, umělců či vyznavačů meditace, žen a mužů žijících v klášteře či pár návštěvnic hřbitovů.
Nepřetržitý rámus
V určitých prostředích přitom současně prostoru vládl „nepřetržitý rámus“, což ale zřejmě nebylo přijímáno úkorně, protože
