Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Pokud bychom se na to vykašlali, za chvíli už tady nemusí být bezpečno pro nikoho, říká Filip Titlbach

Filip Titlbach. Debata v baru Tepláreň. Foto: Vladimír Šimíček, Denník N
Filip Titlbach. Debata v baru Tepláreň. Foto: Vladimír Šimíček, Denník N

„Není to žádné hrdinství; jen přesvědčení, že to nemůžeme nechat být. Všichni, kdo mají možnost něco říci, ať už jsou to politici, nebo novináři, by to měli udělat,“ říká v rozhovoru pro slovenský Denník N Filip Titlbach, moderátor Studia N, který byl v pondělí hostem diskuse v baru Tepláreň, před nímž přišli o život Juraj s Matúšem jen kvůli tomu, kým byli. Filip Titlbach je autorem knihy Byli jsme tu vždycky, která představuje život LGBTQ lidí.

V rozhovoru mluví také o tom:

  • jaký vidí rozdíl v přístupu ke queer lidem na Slovensku a v Česku;
  • co ho nejvíce šokovalo, když pracoval na své knize;
  • zda zná někoho, kdo lituje svého coming outu;
  • co je to menšinový stres, který paradoxně zažívají i ženy.

S jakým pocitem jste v pondělí přijel do Bratislavy, po teroristickém útoku na LGBTQ lidi z minulého týdne?

S pocitem frustrace, hněvu, zlosti, lítosti a smutku z toho, co se stalo. Tyto pocity vycházely i z reakcí, které jsem již zachytil na Slovensku, ale i v Česku, a které považuji za naprosto nedostatečné a neadekvátní. To byla první vlna emocí. Druhá mě zaplavila, když jsem dorazil přímo do baru Tepláreň.

Zaparkovali jsme na horním konci Zámocké ulice. Když jsme sestupovali dolů, uviděl jsem uprostřed ulice svíčky, zůstal jsem stát, díval se na ně a nechtělo se mi jít dál. Chvíli jsem tam stál, chvíli mi trvalo, než jsem sešel až k Teplárně a otevřel dveře. Vztek, frustrace a naštvání byly najednou pryč. Atmosféra toho místa na mě působila šíleně, cítil jsem se hrozně. A taky jsem se bál.

V diskusi jste zmínil, že jste ty pocity měl již před cestou, přesto jste přijel. Proč? Co vás přesvědčilo?

Není to žádné hrdinství, jen přesvědčení, že to nemůžeme nechat být. Pokud bychom rezignovali, kde to skončí? Všichni, kdo mají možnost něco říci, ať už jsou to politici, nebo novináři, by to měli udělat. Považoval jsem to za svou povinnost.

Mnozí stále nechápou, že pokud bychom se na to vykašlali, tak za chvíli už tady nemusí být bezpečno pro nikoho. Málokdo si uvědomuje fakt, že úplně každý se během svého života ocitne v menšině, například jako senior. Přesto z historie víme, že prakticky cokoli, jakýkoli rys naší tváře nebo kůže, se pro někoho může stát záminkou k útoku. A já se ptám, kde to končí? Opravdu může někdo skončit mrtvý na chodníku jen proto, jak se narodil?

Co se vám honilo hlavou bezprostředně poté, co jste se o útoku dozvěděl?

Moc jsem doufal, že by to mohl být čin ze žárlivosti. Nyní se tato verze objevuje v podobě fake news, ale ten večer s ní pracovala i některá bulvární média. Velmi jsem doufal, že tomu tak bude, že to nebude motivováno nenávistí.

Tak jsem si to na chvíli zafixoval v hlavě a pokračoval v práci. Když se ve slovenském Denníku N poprvé objevila informace, že mají potvrzeno ze dvou zdrojů, že existuje motiv nenávisti vůči sexuálním menšinám, nechtěl jsem to přijmout a dělal jsem, co jsem mohl, abych na to nemusel myslet. Začalo mi to docházet až druhý den k večeru, když jsem skončil v práci. Najednou jsem stál před slovenskou ambasádou v Praze, kde byla spousta queer lidí a jejich přátel, zapalovali svíčky, vyvěšovali duhové vlajky a různá hesla na plot a já se tam emocionálně zhroutil.

Mění pro vás tato událost pocit základního bezpečí v našem československém prostoru? Cítíte se stejně, když jdete večer někam ven?

Když si promítnu jen posledních pár dní, vidím hned tři situace, kdy jsem jednal jinak, než bych jednal před tou vraždou. První

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

LGBTQ

Rozhovory

Slovensko

Česko, Svět

V tomto okamžiku nejčtenější