Bojovník nesmlouvavého charakteru, který po listopadu 1989 mohl ČSSD nasměrovat jinam, než se nakonec vydala
Seriál Česká inteligence 20. století: Kdyby na jaře 1990 v souboji o vedení obnovované sociální demokracie vyhrál on, a ne navrátilec z exilu Jiří Horák, dostala by patrně jinou podobu nejenom strana, ale polistopadová demokratická levice vůbec. Rudolf Battěk (1924–2013) by stranu zřejmě propojil s jejími tradicemi (sahaly hluboko do 19. století), na což slabý Horák nestačil a jeho nástupce Miloše Zemana to nenapadlo: místo toho se rozhodl založit novou identitu strany na ničivé konfrontační rétorice směrem k pravici.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
Později česká sociální demokracie hledala programové opory intuitivně spíše v zahraničí (jednou u britského labouristy Tonyho Blaira, jindy u předsedy německé SPD Gerharda Schrödera). Až nakonec jejího ideového neukotvení využili populisté v čele s Andrejem Babišem a vyluxovali ji, jak se zdá, z povrchu země.
Mít Battěk v roce 1990 víc štěstí, mohlo být možná leccos jinak. Byl to muž činu, ačkoliv tak svou vizáží a měkkým jogínským stylem navenek nepůsobil. Kdo ho odhadl na chlapíka, s kterým bude snadné pořízení, nemohl se dopustit většího omylu.
Vyrostl na Slovensku, kde jeho otec mezi válkami pracoval jako právník v aparátu slovenské sociální demokracie; byl blízkým spolupracovníkem jejího předsedy a ministra v celkem šesti prvorepublikových československých vládách Ivana Dérera. Po rozpadu státu v březnu 1939 se rodina, jako většina Čechů, musela vrátit ze Slovenska domů.
V Praze se Battěk za války
