Kiska: Pomýšlel jsem na sebevraždu, pomohla mi rodina. Největším nepřítelem je naše vlastní hlava

Na co se v rozhovoru také ptáme:

• Proč se rozhodl promluvit o svých depresivních stavech?
• V jakém stavu je slovenská demokracie?
• Kdo nese vinu za vraždu Juraje Vankuliče a Matúše Horvátha?

Vaše bývalá webová stránka andrejkiska.sk nyní návštěvníky přesměruje na stránky Zuzany Čaputové. Logicky, je to současná prezidentka. Ve mně to kliknutí ale zároveň vzbudilo pocit, jako byste zmizel. Zmizel jste?

Otázka je, co si představíme pod pojmem „zmizel“. Zmizel z pohledu politického? Asi ano. V Bratislavě jsem minimálně, politicky se neangažuji. Pokud vyloženě není požadavek, abych se k něčemu vyjádřil, nesnažím se politiku aktivně komentovat. Takže z pohledu politiky jsem zmizel.

Když si zase otevřete můj Facebook nebo Instagram a podíváte se na mé příspěvky, vidíte, že aktivně pracuji. Dobrý anděl, ať už na Slovensku, nebo v Česku, je úžasná charita, která výborně jede, ale potřebuje pomoci a strategicky rozvíjet. Napsal jsem knihu, nyní připravuji druhou. A už rok a půl pracuji na nesmírně náročném projektu pomoci Romům.

Když to zúžím na váš odchod z politiky, jaké to pro vás bylo? Co to bylo za dobu – nebo možná je?

Byly to dva momenty. Jedním momentem byl odchod nebo mé rozhodnutí znovu nekandidovat na prezidenta Slovenské republiky. To rozhodnutí bylo velmi správné a necítím v srdci nějakou lítost nebo to, že by mi kancelář prezidenta nějak chyběla. Když někdy chodím kolem prezidentského paláce v Bratislavě, v duchu si řeknu: „Je dobré, že tam máme paní prezidentku, a je dobré, že už tam nejsem já.“ To byl první nesmírně důležitý moment.

Druhým byla politická strana, kterou jsem založil, a která měla a má svůj osud – ne úspěšný. Je mi líto, jak celý tento projekt dopadl, protože byl tvořen v dobrém mínění –⁠ v tom, že do politiky by se měli dostat slušní a schopní lidé, a takové jsem kolem sebe myslím i sdružil. Ale po mém odchodu to nabralo spád, jaký to nabralo, a bohužel se už jen zdálky dívám, co se děje.

Jaký byl ten odchod pro vás osobně –⁠ pro vás jako Andreje Kisku? Říkám si, jaké to je být bývalý prezident, mít vliv a najednou o to všechno přijít.

V první řadě to bylo mé osobní rozhodnutí, osobní rozhodnutí Andreje Kisky, že už nebudu kandidovat. Jistě, člověk se z obrovského vypětí, stresu najednou ocitne doma, v uvozovkách sám, zavřený, ale s dětmi, s rodinou. Kdy vám namísto třiceti e-mailů denně nepřijde skoro žádný. Kdy vám skoro nikdo nevolá, a když někomu zavoláte, ne vždy vám zvednou telefon, respektive zavolají zpět. Trvá to určitou dobu, než si na to člověk zase zvykne.

Na Světový den duševního zdraví jste na Facebooku promluvil o depresi. Velmi věrně, až mi to bylo nepříjemné, jste popsal svou zkušenost s touto zákeřnou nemocí. Budu vás citovat: „Sedím na posteli a přemýšlím, co budu dělat. Možností je hodně. Tělo se přesto nedokáže pohnout, zatížené kamenem bezmoci. Chce se hýbat, prodrat se tím černým mračnem myšlenek o vlastní neschopnosti, bezútěšnosti a opuštěnosti, a přesto to nedokáže. A tak jen bezradně civí, až se nakonec s povzdechem svalí zpět do postele a pokusí se znovu usnout. Nejraději by spalo celý den, možná týden nebo měsíc.“ To je tíha. Kdy jste poprvé pocítil příznaky nějaké duševní tíže?

Možná to bylo i předtím, ale co si pamatuji, první takové těžké stavy jsem měl asi někdy před