Deník N

Rozhlédni se, reaguj, rozmýšlej. Učil jsem své ruce i hlavu, co mají dělat, až půjde o život

Možná nejčastěji jsme cvičili správnou kontrolu, jestli zraněnému pracují základní životní funkce. Jedna ruka cítí výdechy, druhá pohyby v oblasti bránice. Foto: ZdrSEM
Možná nejčastěji jsme cvičili správnou kontrolu, jestli zraněnému pracují základní životní funkce. Jedna ruka cítí výdechy, druhá pohyby v oblasti bránice. Foto: ZdrSEM

Z toho zážitku si odnáším přesvědčení, že vždycky bude někdo, kdo umí první pomoc poskytnout mnohem lépe. Jen možná nebude tam, kde já. To, co jsem se na intenzivním kurzu první pomoci naučil, se mi prý vybaví, až to budu potřebovat.

Pro nás by podvečer byl klidnější, kdybychom na tomhle otřískaném dvorku nebyli. Pro ty, které jsme tu našli, je lepší, že tu jsme.

Dívka, co se opírá o zeď, má v silně krvácející dlani zaražený střep velikosti piškotu. Naříká, jak to bolí. Dobře nevypadá ani člověk, který sedí v koutě a těžce dýchá. A mezi střepy se potácí opilá silueta, mávající kolem sebe skleněnou lahví. Beru rukavice, trhám obal od obinadla, když zachytím další postavu, která doklopýtá k nám a upadne. Střep počká. Na zatřesení nereaguje, nedýchá – s tím už si neporadíme.

Slyším sám sebe, jak do telefonu záchrance odříkávám adresu, co se tu děje a že budu muset resuscitovat, než přijedou. Tedy pokud mě ona opilá paní nevezme tou lahví po hlavě, beztak možná může i za tu pořezanou ruku. Na co všechno člověk nepomyslí…

Pro nás všechny to dopadlo dobře: vrátili jsme se do učebny, umyli umělou krev, s lektory spolku ZdrSEM vyhodnotili, kdo z nás v čem chyboval, dali si krátkou pauzu a začali se učit něco dalšího. Tenhle dril máme dokola čtyři dny v kuse. Teorie, praxe, vyhodnocení. A znovu.

My to nepotřebujeme naučit vaši hlavu

Zdaleka jsem se tu neocitl s představou, že se ze mě stane něco jako záchranář nebo reportér, který jako první „fakt dobře napíše“, o čem první pomoc je. Motivaci jsem měl civilní, odhodlávání trvalo asi tři roky. Nic, čím by se člověk chlubil.

„Přicházejí k nám tři druhy lidí,“ říká po skončení kurzu šéflektorka a záchranářka Dita Podhadská. „Jedni kvůli tomu, že potřebují osvědčení zdravotníka zotavovacích akcí. Další s pocitem, že by se jim to v životě mohlo hodit, někde o první pomoci slyšeli a uvědomili si, že o ní vlastně nic nevědí. A pak ti, kteří už byli v situaci, kdy by se to bývalo hodilo.“

Při pádu z výšky je potřeba zafixovat hlavu. Tuto scénu jsem sledoval také v roli figuranta – coby člověk, na kterého žena ze zdi spadla a způsobila mu vnitřní zranění. Foto: ZdrSEM
Spolek ZdrSEM je jedním z 19 subjektů akreditovaných ministerstvem školství pro výuku první pomoci (spolků s akreditací pro školení zdravotníků zotavovacích akcí je 59). Akreditované spolky mohou nabízet kurzy, které proplácí Úřad práce. Konkrétně ZdrSEM ročně proškolí tři tisíce lidí. Tři základní kroky první pomoci nazývá „rozhlédni se, reaguj, rozmýšlej“.

Ze sledování sociálních sítí a médií by se zdálo, že stát už už začíná s větší podporou výuky první pomoci (viz nedávno avizovaný plán ministerstva obrany) nebo že člověka připraví instruktážní videa či texty na internetu. V Česku teď mají docela boom.

Jen se tam s řadou věcí nesetkáte – zvládání stresu nebo cpaní prstů do krvácející rány obrazovka nikoho nenaučí. Krátká půldenní školení v práci jsou lepší, ale sebeschopnější lektor nemá prostor nechat každého z patnácti účastníků vyzkoušet, jaký zápřah je desetiminutová resuscitace. (Nejvíc mě z ní bolí kolena.)

Na nácviku v co nejrealističtějších podmínkách celý náš kurz stojí. Zakládající lektory spolku nadchla zážitková výuka první pomoci v belgické divočině, v roce 1996 ji v podobě

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

V tomto okamžiku nejčtenější