Deník N

Mezi polykači kotev a položenými osmičkami. Byli jsme v nejtěžších vězeních v Česku

Věznice ve Valdicích. Foto: Vězeňská služba ČR
Věznice ve Valdicích. Foto: Vězeňská služba ČR

Šedesát procent lidí v českých věznicích sedí za zločiny spáchané v souvislosti s tvrdými drogami. Zhruba stejný počet je recidivistů. Že se vás to netýká? Do vězení se může dostat i „slušný člověk“, třeba za autonehodu nebo neplacení alimentů. Deník N přináší reportáž ze dvou českých věznic – Valdic a Světlé nad Sázavou.

Článek Jany Ustohalové byl v prestižní Novinářské ceně oceněn jako nejlepší reportáž roku 2019. Při této příležitosti jej odemykáme i pro ty, kdo ještě nejsou předplatiteli Deníku N. Pokud by vás reportáž zlákala k úvaze si Deník N předplatit, vybrat si můžete z řady variant našeho abonmá.

Za našimi zády kovově zaklapne bílá mříž. Vkročíme do široké světlé chodby a procházíme kolem skupinky mužů v šedých tričkách a kalhotách. „Přejděte nalevo, běžte co nejdál od nich a pohybujte se co nejblíž u stěny,“ otáčí se na nás dozorce. Pronese to klidně, ale nenapadne vás protestovat. „Dobrý den,“ zdraví návštěvu muži. V té skupině není nikdo, kdo dostal od soudu trest nižší než patnáct let vězení.

Jsme ve Valdicích nedaleko Jičína, nejstarší věznici v Česku, kde sedí jen muži odsouzení za nejtěžší zločiny – vraždy, znásilnění, loupeže. S doživotním trestem je jich tu sedmnáct z celkových čtyřiceti čtyř v republice. Také proto je tu nejpřísnější režim, odsouzení jsou v celách, a jen pokud se chovají podle pravidel, můžou jít na pár hodin denně na chodbu. Pracují pouze v areálu věznice, venku ne.

Proslulá barokní brána valdické věznice. Foto: Jana Ustohalová, Deník N

Ti, kdo mají doživotí, tedy „položenou osmičku“, jak říkají dozorci, jsou izolovaní od ostatních ve zvláštní budově na kraji areálu. Zesílená bezpečnostní opatření tam zahrnují třeba nábytek napevno zapuštěný do podlahy nebo infračervená čidla. Nejdál se dostanou maximálně na vycházku na přilehlý dvůr. Pokud to můžeme k něčemu přirovnat, je to vězení ve vězení.

Ale i režim, který mají lidé odsouzení za „lehčí“ zločiny, má daleko do romantických představ, jak si je většina z nás utvořila podle knížky Tulák po hvězdách Jacka Londona. Ta má společné s realitou snad jen to, že i v ní odsouzený vrah touží po svobodě. Stejně jako všichni ve Valdicích.

Režim dne ve vězení

Budíček ve 4.30 hodin, o víkendu 6.30 hodin.

Večerka ve 20.30 hodin.

Vězni dostávají jídlo 3× denně. Pracující mají přídavky – sušenku nebo jogurt.

Mají nárok na 2× týdně koupání v teplé vodě.

Návštěva je povolená 1× měsíčně na tři hodiny.

Balík mohou dostat 2× ročně. Dopisy mohou psát každý den.

Kromě zaměstnání se musí odsouzení věnovat i různým aktivitám pod vedením vychovatelů, jako jsou třeba rukodělné práce, nebo mohou studovat. Při věznicích je dnes několik školských zařízení jako třeba učiliště, kde se mohou lidé vyučit například kuchařem nebo svářečem.

„Jsem tu už dvanáct let. A zbývají mi tři,“ řekne třicátník v šedém mundúru a zadívá se na vás. Dlouze. Až k nevydržení.

„Za loupežnou vraždu. Šli jsme krást kvůli drogám a byl tam někdo, kdo tam neměl co dělat. Zvrtlo se to,“ vysvětluje, když sedí za stolem v jedné z místností valdické věznice. Dveře musí zůstat otevřené na chodbu a za nimi stojí dozorce tak, aby mohl kdykoliv zasáhnout. Jsme sice v nejtěžším vězení v Česku, odkud se nikomu desítky let nepodařilo utéct, ale pořád se bavíte s někým, kdo už jednou zabil člověka. A překročil tak hranici, odkud není návratu.

Muž říká, že mu nejvíc chybí svoboda a rodina. „Nejhorší je tady vyjít s těmi, kterým je všechno jedno,“ popisuje. A těch je tu hodně, potvrzuje ředitel valdické věznice Jiří Mach.

„Tady jsou soustřeďovaní problémoví vězni. Nemůžeme se bavit o jejich resocializaci, ale spíš o ochraně společnosti. V tomhle vězení je spousta zla a lumpáren, ale společnost ho vytvořila a já musím zajistit důstojné podmínky výkonu trestu, což je někdy složité,“ vypráví ředitel věznice Mach ve své kanceláři. Ta se nijak neliší od jiných. Jen je plná výrobků vězňů, které mu darovali.

Průměrný trest těch, kdo sedí ve Valdicích, je patnáct let. Foto: Vězeňská služba ČR

Na stěně třeba visí dva velké realistické obrazy věznic Mírov a Valdice, které pro Macha namaloval jeden z vězňů. „Za co jsem je dostal? Že s nimi mluvím,“ podotkne muž se třemi hvězdičkami na výložkách. Ve Vězeňské službě působí pětadvacet let a má pověst schopného manažera a psychologa.

Byl zástupcem ředitele i na Mírově a „staral“ se třeba o Jiřího Kajínka, a to v obou věznicích. „Musím se oprostit od toho, za co ti lidé sedí, a vidět je jako osobnosti. Ale pořád být obezřetný,“ popisuje, když ukazuje knihy o historii věznice. Z celkem zhruba tisícovky odsouzených je tu jen sto prvotrestaných, zbytek jsou recidivisté. To znamená, že třeba vraždili i několikrát.

„Vidím už třetí generaci vězňů. Rozdíl je v tom, že jejich dědové byli slušnější, pokornější. Dnes ti, kdo nastupují do výkonu trestu, vidí už jen všude svoje práva a zapomíná se na povinnosti,“ přemýšlí Mach.

„Najdou tu talent, o kterém netušili, že ho mají“

Když zaparkujete před proslulou barokní bránou valdické kartouzy, nemůžete minout památník věnovaný politickým vězňům. Velmi naturalisticky vyvedené sousoší trpícího muže přivázaného za krk k jakémusi mučicímu nástroji, se svázanýma rukama, na kterého zuřivě štěká pes. Památník se místním moc nelíbí. Mají za to, že by měl stát u úplně jiné věznice.

Faktem je, že Valdice patřily už za komunismu k nejproslulejším a nejtěžším žalářům. Pamětní desku má u brány třeba kněz Josef Toufar, kterého odsud v únoru 1950 smrtelně zmláceného a zmučeného odvezla StB do Prahy, kde zemřel.

Seděl tu třeba disident Jiří Gruntorád, dnes ředitel knihovny samizdatu Libri prohibiti. Legenda českého undergoundu Ivan Martin Jirous tady napsal svoje nejkrásnější básně, Magorovy labutí písně. Dostaly se ven tak, že moták předal polibkem Daně Němcové právě Gruntorád, když se setkali před jedním ze soudních procesů s disidenty.

„… jeho Labutí písně by cenzura nepustila. Propašoval jsem je ven s pomocí Dany Němcové, která přišla k soudu v Liberci, před který jsem tehdy musel, a na chodbě dostala polibek. Přitom jsem jí vsunul do pusy moták, který jsem měl pod jazykem. Všechno ostatní bachaři několikrát prohledávali. Celý rukopis jsem vynesl z Valdic v prosinci 1984. Knížka vyšla ještě dřív, než se Jirous vrátil,“ vzpomínal později Gruntorád.

Dnes je tu nejvíc nejtěžších zločinců na jednom místě, víc jich jinde v Česku nenajdete. Sedí nebo seděly tu zločinecké „celebrity“, třeba čtyřnásobný vrah Kevin Dahlgren nebo omilostněný vrah Kajínek. Tomu se odsud na rozdíl od Mírova utéct nepodařilo.

Chybí mi svoboda a rodina, říká muž odsouzený za vraždu

Třicetiletý muž je ve Valdicích už dvanáct let, ještě tři mu zbývají. Dostal se sem za loupežnou vraždu kvůli drogám. „Za rok můžu zažádat o propuštění na podmínku, zkusím to,“ říká.

Co je pro vás nejtěžší?

Že mi chybí svoboda a rodina. A přizpůsobit se zdejším nárokům, kázni, disciplíně, pořádku. Ale beru to, jak to je. Nejhorší je tady vyjít s těmi, kterým je všechno jedno.

Za co tady jste?

Za loupežnou vraždu. Potřebovali jsme peníze na drogy. Pamatuju si, co jsem udělal, dopředu jsme to plánovali. Zabít jsem ale nikoho nechtěl, prostě se tam připletl někdo, kdo tam neměl být. Bylo mi osmnáct, moc jsem toho před vězením neprožil. To jsem si uvědomil až tady, ve výkonu trestu. Venku jsem bral drogy, neměl jsem moc žádné záliby.

Máte nějaký kontakt s rodinou? Chodí vám návštěvy?

Mám nárok na tři hodiny měsíčně, dopisy můžu psát každý den. Když získám pochvalu od vychovatele, mám nárok na prodloužení návštěv. Máma za mnou jezdí celou dobu. Neodsoudila mě. Hlavně jí chci ukázat, že jsem se tady nenaučil jen to špatné.

Pracujete?

Ano, jako nákupčí na ubytovně pro 250 odsouzených. Beru od nich objednávky do kantýny a pak jim předávám zboží. Nejčastěji chtějí kávu a tabák. Já jsem ale přestal kouřit a pít kafe, protože to je tady nejdůležitější platidlo. Můžete za něj vyměnit cokoliv. Ale taky jste terč pro ty, kdo je nemají. Takže je lepší je nemít.

A co děláte kromě práce?

Čtu, hlavně časopisy. A pořád máme nějaké aktivity, třeba vaření s pedagogem. Na tomto oddělení máme i televizi.

Před dvěma lety slavily Valdice 160 let existence, což z nich dělá nejstarší vězení v Česku. Z původně kartuziánského kláštera se stalo vězení v roce 1857. Klášter založil legendární vojevůdce Albrecht z Valdštejna, jenž se po jeho nádvoří kdysi také procházel a byl pochovaný ve zdejším barokním kostele. Ten je už dlouho odsvěcený, v chrámové lodi rozdělené na tři podlaží bylo čtyřicet let pracoviště, kde trestanci navlékali korálky. V sakristii jsou ještě na stěnách vidět oloupané zbytky kachliček, protože tam byly sprchy.

Dnes se tu občas pořádají koncerty, místní vzpomínají třeba na Tomáše Kluse. V kaplích je výstava o historii věznice a na kúru místo varhan vitríny s výrobky vězňů. „Spousta odsouzených tu objeví talent, o kterém netušili, že ho mají,“ říká bez ironie mluvčí valdické věznice Eva Francová, když ukazuje model plachetnice vyvedený do nejmenších detailů.

Také na chodbách ubytoven, jak se říká barákům s celami, je plno obrazů, které namalovali vězni. Na jednom z „lehčích“ oddělení najdete třeba i akvárium. Skoro všechno, co tu uvidíte, je vyrobené jejich rukama, věznice je v tomto prakticky samostatná, v areálu je průmyslová zóna s truhlárnou, prádelnou či dílnou na broušení litiny.

Novináři se sem až donedávna nedostali vůbec, a i teď jen výjimečně a za nejpřísnějších bezpečnostních opatření. Za posledních třicet let se odsud nikomu nepodařilo utéct. Protože třeba ani na vycházky, které obnášejí hodinu denně, se vězni nedostanou jinam než mezi vysoké zdi. Na jednom z oddělení je to dvorek vysypaný bílým štěrkem. Je tu pár keřů, jezírko s rybičkami a voliéra s papoušky. „Ti to tady mají taky na doživotí,“ smějí se dozorci ve dveřích. Vysoká klášterní zeď vám okamžitě vezme jakékoliv myšlenky na to, dostat se odsud. Protože žiletkové dráty tu mají i na střechách.

Ti, kdo se sem dostanou, jsou svázaní přísnými pravidly chování. Pokud je nepřekračují, mohou si třeba požádat o prodloužení návštěv rodiny. Na ty mají nárok jednou za měsíc na tři hodiny. Dvakrát za rok mohou dostat balík. Oblečení nesmí mít svoje, jen šedivé erární tričko a kalhoty. Systém motivací za dobré chování směřuje hlavně k tomu, aby nevyvolávali konflikty s ostatními a spolupracovali s vychovateli. Zaměstnanost je tu kolem čtyřiceti procent, zbytek lidí má různá omezení, která jim pracovat brání, protože prakticky každý, kdo pracovat chce, má dříve nebo později zaměstnání. Za dobré chování mohou být mimo celu až několik hodin denně. Ale jen na chodbě.

Můžeme si myslet, že člověk, který zabije nebo znásilní, by si zasloužil něco tvrdšího. Ale představte si, že takhle strávíte příštích dvacet let.

Líbí se vám článek Deníku N? Pokud nechcete přijít o ty další, objednejte si do mailu některý z našich přehledů, které pravidelně posíláme. Vybrat si můžete na této stránce.

„Musíte být pořád ve střehu“

Někteří z dozorců mají tak černý humor, že říkají, že jsou ve vězení déle než většina odsouzených, které hlídají. A jiní zase, že vězni, o něž se teď starají, budou sedět ještě dlouho po jejich smrti.

Dozorci mají totiž skoro stejné podmínky jako vězni. Jen s tím rozdílem, že po šichtě mohou odejít domů. Ale dovnitř a ven musí projít kontrolou přes bezpečnostní rám, nesmí používat svoje mobilní telefony, celý den je sledují kamery. Za dvanáctihodinovou směnu nachodí průměrně dvanáct až patnáct kilometrů. A k tomu nesmírně stresující pracovní prostředí, protože nevíte, kdo stojí za vámi a co drží v ruce.

Mnoho jich pracuje u vězeňské služby deset patnáct let, průměrný plat mají kolem 27 tisíc korun. Takže v mnoha věznicích musí ředitelé řešit podstav. „Ještě předloni byl nástupní plat sedmnáct tisíc korun. A je rozdíl být za ty peníze v Hradci Králové, Teplicích, nebo Valdicích,“ podotýká ředitel valdické věznice Mach. Protože v každé z těchto věznic jsou odsouzení za jinak těžké zločiny a práce tedy jinak náročná.

Tady je výběr z toho nejhoršího, říká speciální pedagog

Šedovlasý muž pracuje jako speciální pedagog ve Valdicích třicet let. „Zločiny páchají stejné typy lidí. Ze tří čtvrtin jsou to psychopati, ti tu budou vždycky a budou recidivovat, ať děláme co děláme. Tady je výběr z toho nejhoršího,“ říká.

Jak se dlouhodobě odsouzení ve vězení chovají?

Každý je jiný. Záleží na tom, jak chce se svým životem naložit. Měli jsme jich tu mnoho, kteří si řekli, že už nemají kam spadnout, a dělali problémy. Pak jsou tu ti, kdo trest přijmou jako realitu a chodí do práce, komunikují s personálem, snaží se na sobě pracovat. Ti pak mají výhody, třeba delší návštěvy, skupinové cvičení, širší výběr vzdělávacích aktivit nebo zvýšené kapesné na nákupy.

Jak velkým stresorem pro ně je, že musí dodržovat přísný režim?

Většina recidivistů už ví, co je čeká. Dnes jsem třeba řešil jednoho člověka, který byl třiadvacetkrát soudně trestaný. S takovými není rozumná řeč, u nich je výkon trestu spíš ochranou a izolací od společnosti. U prvotrestaných je šance na nápravu vyšší. Jakou má kdo prognózu resocializace, dokážeme odhadnout už při nástupu.

Dá se odhadnout, jestli budou po propuštění páchat znovu trestné činy?

Lze to odhadnout také podle jeho předchozího života. Že to nebylo jen jednorázové zakopnutí a neocitl se tady náhodou. Předtím třeba už něco udělal, ale před soud nešel jen proto, že byl mladistvý, nebo souzen byl, ale dostal několik podmínek. Také vývoj od dětství – rodina, škola nebo ústavní výchova hrají důležitou roli.

Je důležité, jací vězni jsou spolu v cele?

Ubytování odsouzených je komplikované. Nesmí se k sobě dostat kuřáci a nekuřáci, prvotrestaní a recidivisté. A také možní pachatelé násilí a jejich možné oběti, ty tipujeme už na začátku. Pokud je třeba pachatel trestného činu na dětech submisivní, je velký předpoklad, že bude mít problém s ostatními, kteří nemají tyto odsouzené rádi. Musíme je pravidelně kontrolovat a předcházet možnému násilí.

Co je pro lidi ve vězení nejtěžší?

Najít si místo v dané skupině. Někdo to nezvládne za celou dobu. Ti jsou ale v menších celách, protože nejsou schopní fungovat s ostatními. Důležité je pro každého, aby se začlenil, adaptoval. Ti, kteří ví, co udělali, a přijali to, dokážou vězení přežít bez větší úhony na osobnosti.

Co je největší výhodou?

Vzdělání a sociální schopnosti, obecný přehled, možnost něco nabídnout ostatním. Vězni pak za takovými lidmi chodí pro radu, vytvářejí si tak uznání okolí. Nejhorší jsou uzavřené schizoidní typy, u nichž nevíte, co se jim honí hlavou.

Zřejmě nejtěžší službu mají členové operativní eskortní skupiny. To jsou ti černooděnci v kuklách, kteří vodí obviněné či odsouzené z nejhorších zločinů k soudu. Kdo se s nimi jednou setkal, ví, že jsou nekompromisní.

„Lidé před námi musí mít respekt, protože běžná uniforma ho už tolik nebudí,“ myslí si jeden z nich. Na první pohled se nijak neliší výškou nebo svaly od ostatních dozorců. Také on mluví s novinářem pouze pod příslibem přísné anonymity.

„O tom člověku, kterého doprovázíme, víme dopodrobna všechno,“ říká jeden z členů eskortní skupiny. Ilustrační foto: Vězeňská služba ČR

„Nejtěžší na naší práci je, že o tom člověku, kterého vedete k soudu, víte dopodrobna, co udělal, a musíte být připravený na všechno. Nejdůležitější je pro nás při eskortě bezpečnost naše, civilistů i odsouzených. Ale vyjdete ven a spousta lidí neví, co jsou ti lidé v poutech zač, takže se setkáváme se zbytečnými konflikty. Většinou to přijde, když to nejmíň čekáte, třeba když je uvolněná atmosféra,“ vypráví muž, který slouží u Vězeňské služby přes dvacet let. U soudu musí krotit třeba teatrální výstupy obviněných. Nejstresovější okamžiky ale zažil, když šlo o zdraví eskortovaných.

„Třeba když jedete na banální vyšetření do nemocnice a ten člověk skončí na operačním sále s tím, že nevíte, jestli o něj nepřijdete. Utkvěli mi i recidivisté, říkáme jim polykači kotev,“ popisuje klidně. Zvláštně zatočený drát, třeba kancelářská sponka, totiž uvízne v jícnu a smrt může nastat prakticky hned. Jedinou výhodou pro odsouzeného je, že se takhle dostane aspoň na pár hodin ven z vězení, protože tyhle „kotvy“ zvládne vyndat jen lékař.

Stres, jemuž jsou zaměstnanci při službě vystavení, je nesrovnatelný s jiným povoláním.

„Musíte být pořád ve střehu,“ říká zástupce vedoucího oddělení výkonu trestu. O tom, jestli do valdického kriminálu patří všichni, kdo si tam odpykávají trest, nemá pochybnosti. „Většina jich tu není kvůli tomu, že by se na někoho špatně podívali. Za celá ta léta jsem neměl pochybnosti o žádném rozhodnutí soudu. Zatímco v jiných věznicích můžeme polemizovat, jestli tam patří lidé za neplacení alimentů nebo kvůli nešťastné náhodě, tady nejsou nespravedlivě odsouzení. To bychom už pak nevěřili v principy spravedlivé společnosti,“ myslí si.

Ale i mezi vězni funguje hierarchie. Nejvýš jsou „bohatí“, kteří mají přístup ke kávě, tabáku nebo lékům, které můžou směnit za něco jiného. Nejníže jsou pak ti, kdo jsou na tom stejně i v běžné společnosti. Tedy slabí psychicky či fyzicky, kteří se neumějí prosadit v komunitě. A také ti, kdo spáchali zločin na dětech nebo starých lidech. Dozorci proto vytipovávají potenciální agresory i oběti a snaží se je nedávat společně do cel. Ne vždy se to daří.

Jako doma, ale bez babičky

Z bývalé školy v přírodě na kraji Světlé nad Sázavou, uprostřed malebné Českomoravské vrchoviny, se stala věznice teprve před necelými dvaceti lety. V největší ženské věznici u nás, kde je momentálně přes osm set odsouzených, si trest odpykávají ženy od nejmírnější ostrahy až po ty nejtěžší zločiny. Světlá je ale zároveň jedinou věznicí v Česku, kde mohou být matky s malými dětmi.

Jsou v budově oddělené od ostatních a mají také volnější režim. „Je to tu skoro stejné jako doma, jen třeba nemůžete využít pomoc babičky,“ myslí si šestatřicetiletá Šárka, která je tu se svou dvouletou dcerkou.

„Nejtěžší je odloučení od rodiny,“ říká Šárka, která je ve Světlé se svou dvouletou dcerkou. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Mají pokoj jen pro sebe, zatímco v jiných odděleních je ve stejně velké místnosti až osm žen. Tady jsou ale chodby vymalované veselými barvami a obrázky postaviček z večerníčků. Matky mohou využít kuchyňku na patře, kde se střídají při vaření, s dětmi chodí na vycházky na dvorek. Nesmí ale za plot věznice. Každé ráno je dozorci spočítají, stejně jako ostatní ve věznici.

„Nejtěžší je odloučení od rodiny. I když vím, že si za to můžu sama. Kdybych neporušila podmínku a šla na alternativní trest, nemusela jsem tu být,“ vypráví Šárka, která je tu od loňského května. Ve vězení je poprvé a brzo si bude podávat žádost o podmínečné propuštění. Neplatila totiž alimenty na svoje dvě starší dcery a k tomu se ještě přidalo, že policii nenahlásila uprchlého vězně, o kterém věděla. Vracet se sem už nechce, stejně jako ostatní.

„Malé bylo šestnáct měsíců, když jsme sem nastoupily, manžel tak neviděl její první kroky. Slavila tady druhé narozeniny,“ říká a podává holčičce fotku s babiččiným pejskem. Holčička se hned rozesměje a začne ukazovat i na dětské knížky v poličce. „Těžké to bylo i pro manžela. Než mi povolili vzít malou sem, musel se o ni starat. Ze začátku mi brečel do telefonu, že neví, co má dělat, když malá pláče,“ vzpomíná. A říká, že jí tady chybí spousta věcí. „Ale teď jsem tady a musím to přežít a nepřemýšlet,“ dodává.

Maximální kapacita oddílu je patnáct matek a dvacet dětí a nikdy nebyla naplněná. Jeho fungování je přizpůsobené dětem, takže se na Vánoce peče cukroví, slaví se tu masopust nebo narozeniny dětí.

„Podmínky jsou přísné. Přijetí matky s dítětem musí potvrdit sociální pracovník, psycholog i lékař. Někdy si ženy nedokážou představit, že by celý den byly jen s dětmi a pečovaly o ně, takže ani nepodají žádost,“ vysvětluje mluvčí věznice Jana Rajdlová. Podle ní je ale mateřské pouto dost velkým impulzem, aby ženy znovu nepáchaly zločiny. To potvrzuje také jen desetiprocentní recidiva, zatímco v normálním výkonu trestu je kolem 60–70 procent.

S dětmi tu ale mohou být jen ženy s nízkými tresty a pouze do tří let věku. Vždycky půjde tedy spíš o alternativní trest.

Oddělení pro matky s dětmi je výrazně příjemnější než zbytek věznice. Ale i tady musí matky dodržovat přísný režim. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

„Profetovala jsem třetinu života“

Podle dozorců i sociálních pracovníků, s nimiž Deník N mluvil, je spouštěcím mechanismem zločinu většinou alkohol, drogy, někdy žárlivost nebo duševní choroby. Kromě toho, že většina odsouzených má velké dluhy, podle odhadů až šedesát procent lidí sedí v českých věznicích za trestné činy spojené s tvrdými drogami. Buď je spáchali přímo pod vlivem pervitinu nebo heroinu, či kvůli tomu, aby si drogy mohli koupit.

To je i případ třiatřicetileté Žanety. Světlovlasá žena s copem a hnědýma očima je ve vězení už podruhé, tentokrát na 44 měsíců kvůli krádežím. Zbývá jí ještě skoro polovina trestu.

Bezmála třetinu života, deset let, profetovala. „Do drog jsem spadla hrozně brzo, už v patnácti letech, stačilo pár večírků,“ vypráví v ložnici, jak se tady říká velkým pokojům. Sedí přitom u stolu a háčkuje z barevné vlny ovečky. „Tyhle pyžámka dáváme do nemocnice,“ vytahuje dětskou košilku a kalhoty, které ušila.

Zařízení pokoje je skromné a spíš než klasickou celu připomíná ubytovnu. Na zemi zelené lino, u stěny šedé skříňky, na poličce je kalendář, rodinná fotka, malé zrcadlo a budík, na skříňce pokojová kytka. Postele jsou vzorně ustlané, přes den na ně nesmí odsouzené sedat ani lehat. Když do místnosti vejde dozorce nebo civilní zaměstnanec, musí automaticky vstát a pozdravit.

Žaneta říká, že nikdy nestrádala. „Máma se mě snažila dobře vychovat. Ale na kradení mě bavil adrenalin, na fetování, že jsem někam patřila. I když jsem léta abstinovala, stačila jedna krize a spadla jsem do toho znova, protože zemřel bratr,“ říká žena, která kvůli problémům s drogami nedodělala hotelovou školu a pracovala příležitostně jako servírka.

„Musíte se s tím naučit žít. Naučit se s tím pracovat jako s celoživotním rizikem, že do toho znovu spadnete,“ dodává tiše. I proto má každá věznice odvykací oddělení, „toxičku“. A i přesto se dají podle svědectví vězňů drogy sehnat, byť za násobně vyšší ceny než venku.

Přestože by se mohla práce dozorců ve věznici ve Světlé zdát jednodušší než jinde, není to tak. Ačkoliv je tu většina žen za lehčí zločiny. „Pořád si musíte uvědomovat, kde jsme a co je kolem nás za lidi. Třeba že když podceníte nějaký konflikt, může vyvrcholit až rvačkou. Je to, jako když jedete v hustém provozu autem. Děláte svou rutinu, ale musíte sledovat, jestli nehrozí nebezpečí, neřítí se na vás náklaďák,“ přirovnává svou práci dozorkyně, která je ve vězeňské službě už přes deset let. Po oku přitom sleduje obrazovku s kamerami, které snímají chodby budovy.

Ve Světlé nad Sázavou jsou i lehčí oddělení, kde to vypadá jako na běžné ubytovně. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Jde i o takové maličkosti, jako třeba že když jsou s osmdesáti trestankyněmi na dvoře jen tři dozorci, nesmí mít žádná ruce v kapsách. „Musíme jim dát najevo, že si nemůžou dělat, co chtějí. Každá je přitom jiná. Nedávno se mi třeba stalo, že odsouzená se snažila vyběhnout z cely. Nechtěla mě napadnout, ale utéct za jinou odsouzenou, a kdybych zakročila hodně rázně, nemělo by to smysl. Musíte umět odhadnout, kdy je třeba zakročit rázně a rychle, a kdy máte čas na reakci. A to je strašně těžké, protože máte na rozhodnutí vteřiny,“ popisuje žena, která kdyby na sobě neměla tmavomodrou uniformu Vězeňské služby, zaměnili byste ji za jakoukoliv úřednici za přepážkou.

Poslední dva roky ale pozoruje i větší agresivitu lidí ve věznici. „Protože se zhoršila atmosféra venku,“ říká s tím, že agresivita v běžné společnosti je větší než třeba před dvaceti lety.

Kdo je v českých vězeních

Počet věznic: 35.

Počet odsouzených: k 25. 3. 2019 celkem 21 689.

Z toho: 19 679 mužů, 1636 žen, 88 mladistvých.

ČR je na 5. místě v Evropě v počtu lidí ve vězení, eviduje 198 vězňů na 100 tisíc obyvatel.

Počet zaměstnanců Vězeňské služby: 11 700.

Průměrný plat: 27 tisíc korun.

Rozpočet Vězeňské služby: 10 miliard korun ročně.

Podíl pracujících vězňů: cca 60 procent.

Výše mzdy pracujících vězňů: 7700–15 000 korun.

Kolik stojí pobyt ve vězení: 1500 za měsíc, odsouzený jej hradí ze mzdy za práci.

Školská zařízení: 10, hlavně učební obory a rekvalifikace.

Podle ředitelky věznice Moniky Myšičkové, která pracuje v branži skoro dvacet let, je u odsouzených žen bezpodmínečně nutné, aby přijaly vinu a trest za ni. „Nejhorší je to s těmi, které nechtějí přijmout vinu nebo to udělají jen naoko. Typicky to bývá u podvodů, kdy byly bílí koně. Nebo u drog, kdy si to nepamatují a nechtějí věřit, že něco udělaly,“ říká Myšičková s tím, že odsouzené si uvědomí, kde se ocitly, často až když se převlečou do erárního a zjistí, že musí dodržovat přísný režim.

Pokud se nepodvolí, ztrácí šanci na podmínečně propuštění. Za zvlášť těžké prohřešky se mohou ocitnout na samovazbě na uzavřeném oddíle, která je mezi odsouzenými mimořádně nepopulární. Není tam televize, můžou tam číst jen právnickou nebo náboženskou literaturu a psát dopisy.

Vězni i dozorci jsou 24 hodin denně pod dohledem kamer. Foto: Vězeňská služba ČR.

Pokud ale respektují vězeňský režim a to, že jim neustále někdo organizuje každou minutu života, že musejí pořád někoho poslouchat, mohou se propracovat z vyššího stupně zabezpečení do nejnižšího. Nebo jim může vězeňská služba povolit opuštění věznice s rodinou či přerušení výkonu testu, kdy odsouzená odjede za rodinou domů.

A jestli i do Světlé patří všechny ženy, které sem soudy poslaly? Ani ředitelka Myšičková nemá pochybnosti. „My tu nejsme od toho, abychom zpochybňovali rozhodnutí soudů, i když se nám může zdát přísné. Třeba v posledních letech soudy daleko přísněji než dřív posuzují dopravní nehody, kdy někdo zemře, a posílají viníky za mříže. Může se třeba stát, že vám to ujede na náledí. A proto jsme v kriminále jednou nohou neustále vlastně všichni,“ uzavírá ředitelka Myšičková.

Reportáž

Nezařazené

V tomto okamžiku nejčtenější