Deník N

Vystavovat počítačové umění v 70. letech bylo něco jako ukazovat pornografii, říká průkopník tohoto směru Manfred Mohr

Jedno z "počítačových" děl Manfreda Mohra.
Jedno z „počítačových“ děl Manfreda Mohra.

Již jen do neděle je otevřena pozoruhodná výstava Transformace geometrie, pořádaná Galerií hl. m. Prahy v Městské knihovně. Ke geometrické abstrakci lze počítat i umění vytvářené počítačem. Manfred Mohr, Němec žijící v 60. a 70. letech ve Francii a posléze ve Spojených státech, u toho byl od samého počátku.

O výstavě samotné, sestavené ze sbírek Siegfrieda Grauwinkela a Miroslava Velfla, jsme již v Deníku N psali. Využili jsme příležitosti vyzpovídat jednoho z význačných vystavujících.

Jak jste dospěl ke geometrické abstrakci?

Nejdříve jsem dělal volný styl, ale pak mi jeden kolega řekl, proč nezkusím něco racionálního. Nevěděl jsem, co to znamená. Pak mi došlo, že racionální znamená logický. Obraz musí sledovat nějakou logiku. A když mluvíme o logice, bylo logické začít používat počítač. Tehdy se psala 60. léta a počítače byly velké jako celá místnost. Měl jsem štěstí, že mi posléze umožnili vytvářet umění v pařížském meteorologickém ústavu během nočních hodin, když jejich počítač zahálel. Přemýšlel jsem, jak ho mám používat, až mi došlo, že existují programy na komponování hudby. Proč bych nemohl používat podobný program pro komponování vektorů? Je to trochu jako logická hudba, zviditelněný algoritmus.

Koncem 60. let jsme zformovali skupinu umělců pro geometrické umění, bavili jsme se o algoritmech, ale neměli jsme přístup k počítači, což bylo zoufalé. Nebyli jsme umělci, ale jen teoretici. Naštěstí jsem v roce 1969 natrefil na ten meteorologický ústav. Meteorologové jsou strašně zajímaví lidé – jsou to vědci a umělci v jednom. Kombinují srdce i rozum. Cítil jsem se tam jako doma.

Zkoušel jste skutečně spojit obrazy s hudbou?

Když se na ně díváte, můžete slyšet hudbu. Ale nechtěl jsem, aby u mých děl hrála skutečná hudba, protože by vás příliš odváděla od obrazu. Hledět na obraz, to je jako vést dialog. Hudba by takový dialog znemožnila. Obraz musí být silný sám o sobě. Podívejte se na tento obraz. Je na něm krychle rozříznutá do čtyř dílů a každý z nich je trochu pootočený, aby narušil symetrii té krychle (viz obraz na fotografii). Napsal jsem pak program, který nechá ty části vyvíjet se a růst, asi jako roste květina. Ani mi nevadí, že hodně lidí tvrdí, že to není žádné umění. Pro mě to umění je. Je to moje dílo.

Manfred Mohr před jedním ze svých obrazů. Foto: Adam Hecl, Deník N

Hraju na několik hudebních nástrojů, s jejichž pomocí můžu skládat hudbu. Říkal jsem si, že by se mi hodil takový podobný nástroj na tvorbu vizuálního umění – a dospěl jsem

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Rozhovory

V tomto okamžiku nejčtenější