Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Byli jsme s mužem tak šťastní, že teď už život nemá cenu. Nevím, proč mě Pán Bůh takhle zkouší, řekla v rozhovoru Vlasta Chramostová

Vlasta Chramostová s manželem Stanislavem Milotou na snímku z roku 2016. Foto: ČTK
Vlasta Chramostová s manželem Stanislavem Milotou na snímku z roku 2016. Foto: ČTK

Ve věku 92 let dnes zemřela herečka Vlasta Chramostová. Za měsíc, tedy 17. listopadu by oslavila 93. narozeniny. Proto připomínáme její rozhovor, který v březnu poskytla Deníku N. Před svou smrtí žila v sociálním ústavu. Ze života se přestala radovat v únoru, kdy jí zemřel manžel, kameraman Stanislav Milota. Přesto až do poslední chvíle sledovala politiku i zpravodajství. A z lůžka vzkázala politikům: „Nemáte odvahu a nestojíte si za svým.“

Jak vám je, paní Chramostová?

Jak může člověku být v dvaadevadesáti… Mně je o osm let méně než republice. Můj muž mě bohužel v únoru opustil. Byli jsme spolu sedmapadesát roků. A to je tak vzácné, že za to mohu jenom děkovat. Ale zároveň je to pro mě tak těžké, že se to ani nedá sdělit.

S vaším mužem jsem vás naposledy viděla na vaší chalupě v Prysku. My dvě jsme spolu dělaly rozhovor o Národním divadle a on nám k tomu nosil jahody se šlehačkou.

Já jsem totiž v Národním divadle prožila neuvěřitelných devatenáct sezon. Byla jsem tam do svých čtyřiaosmdesáti let. Byl to pro mě takový bonus života. To bylo tak krásné! Už jsem věděla, co to je, nesmět hrát, takže jsem si toho strašně považovala. A hrála jsem tam krásné role. Samé charakterní role pro starou herečku. Bylo to báječné.

Poslední byla Babička, kterou režíroval J. A. Pitínský.

Ano, Babička byla mé poslední představení. Když jsme to zkoušeli, všichni včetně Pitínského se pořád jen starali, jestli to babička pořád ještě zvládá. A mě strašně deprimovala ta moje odpovědnost. Moc jsem to nenazkoušela, ale když pak byly reprízy, už to bylo hezké. Hrála jsem to asi čtyři roky.

Vybavíte si poslední představení v Národním, tu poslední Babičku?

Vím, že to bylo nějaké odpolední představení. Diváci ani nevěděli, že je to moje poslední. Ani herci nevěděli, že tím vlastně úplně končím. Ale já jsem to nějak neprožívala. Byla jsem prostě šťastná, že ten den ještě hraju.

Na Národním jste měla ráda velká gesta, která mnozí nazývali patosem.

Patos… Já neměla ráda, když o mně říkali, že jsem patetická herečka. Když člověk hraje Falkenštejna, Anežku Přemyslovnu, to přece není hovorová řeč. Ale hrála jsem hlavně civilky. Ani mě nebaví se o tom, co je a co není patos, bavit. Prostě to patřilo k našemu řemeslu.

Když opustíme Národní divadlo, měla jsem ráda Odcházení. To jste si užívala.

Já jsem tohle Radokovo představení měla strašně ráda! Bylo to nádherné. Radok tomu dal takovou existenciální rovinu. Když nakonec ty stromy stoupaly vzhůru, když opouštěly své kořeny, bylo to úchvatné a diváci vždycky strnuli. Byli jsme s tím dokonce v Soulu a Radok říkal: „Proboha, proč to chcete?“ A opravdu tam odvezli i všechny ty dekorace, které byly úměrně k tomu úžasné. Skopeček a já jsme tam byli nejstarší a říkali jsme: „Nás už zpátky povezete v zinkových rakvích!“ A přežili jsme to. Bylo to tam skvělé.

O svém vlastní odcházení jste pak říkala, že se vám moc nedaří. 

Nedařilo se mi to, protože Odcházení se hrálo strašně dlouho. Končila jsem Babičkou a Odcházením. Já jsem Odcházení měla opravdu strašně ráda a říkala jsem Vaškovi, že to umím lépe než on, který to napsal. Babička vždycky přijde, je nějaká trapná nebo někoho vyruší a zas odejde do zákulisí. Jenže já neměla čas odejít tak daleko. Takže jsem jen chodila za scénu a ty desítky představení jsem naposlouchala. Už jsem celé Odcházení uměla zpaměti. Ale říkávala jsem, že je to blbé, protože opisuju Václava Havla. Že on odchází s Odcházením a já odcházím taky s Odcházením. Ano, opisovala jsem Havla.

Odcházelo se vám z divadelního prostředí těžce?

Podívejte se, já jsem tolik let nesměla hrát, že jsem si strašně považovala každého představení. A když jsem pak už opravdu byla stará… On má člověk vědět, kdy má odejít. To se mi nepodařilo. Říkávám, že to je věc inteligence, a já jsem se jako inteligentní neprojevila, protože své poslední představení jsem hrála ve čtyřiaosmdesáti. A kolegové mi říkali: „Ty nikdy neodejdeš! Kdepak! Ty máš energie!“ Poprosila jsem je, že až začnu plést jména svých vnuků, až Babička nebude vědět, která je Adélka a která je Barunka, tak ať mě zaženou.

Ale to se nestalo.

To se naštěstí nestalo.

Líbilo by se mi, kdyby mi bylo padesát

Váš muž byl rád, že i v takovém věku hrajete?

Ale jo. On věděl, co to pro mě znamená. Teď právě mi Ruml donesl jeho urnu, a tak si říkám, že mám aspoň důvod dávat mu každý den kytku. Čerstvou jarní. Měli jsme nádherné manželství. Všechny krizové chvíle jsme přežili s humorem.

Říkáte krizové chvíle, ale ony to byly i hrůzy.

Byly to hrůzy, které moc k smíchu nebyly. Ale překonali jsme všechno. My jsme se poprvé potkali na filmu Spadla s měsíce. Já jsem mu pak říkávala: „Spadla jsem ti z měsíce.“ On měl při natáčení konflikt se Sovákem. Jako kameraman mu Standa nechtěl v něčem vyjít vstříc, byla to nějaká technická věc, a měli spolu konflikt. Mně se to od Sováka nelíbilo. Tak jsem za Milotou šla a řekla: „Poslyšte, já jen chci, abyste věděl, že jsem na vaší straně.“ Protože to nebyl hezký obraz herce. Tak jsme se na toto téma setkali. Můj muž, to byla morální skála. Když zemřel, uvědomila jsem si, že v každém dopise, který mi teď lidé psali, se opakuje, jak moc pevný byl charakter.

Už ten začátek jste měli těžký. Vám zemřel při autonehodě syn a byla jste sama hodně zraněná. Stanislav Milota vás převážel na převazy a se vším vám pomáhal.

Ano. Píšu to ve svých vzpomínkách. Staník mi tehdy říkal: „Budu s tebou moct bejt, až bude po všem?“ Na to jsem mu odpovídala: „Já nevím, jak to budu mít po té autohavárii s těma nohama.“ A on na to: „No proto se tě na to ptám teď.“ Staníku, ty víš, že to tak bylo! A když jsem mu tohle pak připomínala, říkával: „Takový banality jsem nemohl říkat.“

Jaký byl člověk?

On byl úžasný. Pevná skála. I vůči mně. Ten neuhnul z ničeho.

Byl na vás přísný, když s vámi nesouhlasil?

No tak já jsem vždycky říkala, že já s Milotou hrozně nesouhlasím, ale už padesát let.

Herečka Vlasta Chramostová při představení svých memoárů v květnu 2018. Foto: Kateřina Šulová, ČTK

Tento rok bude třicáté výročí listopadového převratu. A vy jste se 17. listopadu narodila.

No kdy já se můžu narodit?

A bude vám při té třicítce třiadevadesát. Loni se vás novináři ptali, jestli byste chtěla ta čísla přehodit. Tedy kdyby vám místo dvaadevadesáti bylo devětadvacet. A vy jste se vyděsila.

Dvacet devět? To bych nechtěla. Líbilo by se mi, kdyby mi bylo padesát. To už člověk věděl o životě, o společnosti. Kdežto v mládí byl člověk velmi zranitelný. A sveditelný. Protože byl hloupý.

Jenže vy jste ten svůj úkrok, tedy podpis spolupráce s StB, který popisujete ve svých pamětech, neudělala z hlouposti nebo nějaké sveditelnosti.

To ne. Když člověk pořád cítí za hlavou revolver v týlu… Celá léta… Jak já jsem ho cítila! Můj první muž byl nepřítel strany a vlády a na svatbě byl jeho svědkem Šling (politik KSČ Otto Šling, pozn. red.), kterého pak popravili. V padesátých letech si jistě dovedete představit, že to bylo složité. Já jsem říkala, že když má člověk za hlavou pořád revolver, přeje si, aby šli radši vedle. Nedá se to vydržet ani chvilku. Tohle téma mi připomněli i herci, kteří mi sem v lednu přijeli zahrát představení Agent tzv. společenský. Přišli mi to zahrát Řezáč a další. Standa mi říkal: „No ty se máš. Oni ti chodí hrát divadlo do špitálu.“ Na tom představení spolupracoval i Radek Schovánek, který se mě tehdy kvůli spolupráci s StB zastal. Napsal o mně, že já jsem jiný případ.

Už tady nejsem k užitku

Jakých bylo těch třicet let od revoluce?

Teď do února, dokud žil můj muž, to bylo krásné. Teď to samozřejmě po sedmapadesáti letech soužití nesu těžko. Ale musí to člověk nějak přijmout. Mně je třiadevadesát a přežila jsem všechny kamarády. Nevím, proč mě Pán Bůh takhle zkouší.

Ale jste ráda, že jste tady. 

Ne. Právě kvůli svému muži. My jsme spolu byli tak šťastní, že teď už pro mě život nemá cenu. Já už tady taky nejsem k užitku. To bych musela dát své tělo nějaké patologii, abych na něm vědecky něco vytěžila. Jinak nevím, jak bych mohla být ještě užitečná.

Jste k užitku. Zrovna vy můžete mluvit o tom, jakou roli v našem světě dnes hraje morálka.

Já si myslím, že morálka hraje v každé době svoji roli, a ne v každé době pro ni lidi mají dost odvahy. Ono být morální… To je tak nazýváno, ale říkají to spíš staří lidé. Mladí o tom nechtějí ani slyšet.

To zní, jako kdybyste si myslela, že morálka je dnes zbytečný pojem. Sama o sobě říkáte, že máte masarykovskou výchovu.

Moji předkové z tatínkovy strany v každé době přinášeli oběti. Dva tatínkovi mladší bratři padli v ruských legiích. Za nacistů zas byl popraven jeden z mých strýců. Naše rodina přinesla republice nejvyšší oběti a já si toho považuju. Mimořádně.

Vlasta Chramostová (92)
Filmová a divadelní herečka. V 50. letech pod nátlakem spolupracovala s StB. Po podepsání Charty 77 nesměla hrát, pořádala proto alespoň bytové divadlo. V roce 1991 se stala členkou Národního divadla, na jehož scéně působila devatenáct let. Hrála mimo jiné ve filmech Až přijde kocour, Spalovač mrtvol, Je třeba zabít Sekala nebo Kuře melancholik. V roce 1998 jí Václav Havel udělil Řád T. G. Masaryka.

A k čemu vás rodiče vedli?

U nás se od mládí velmi politizovalo a debatovalo. Tatínek byl veliký a nadšený masarykovec, takže já jsem od nejútlejšího mládí slyšela o legiích, o jménech jako Masaryk, o odboji, o statečnosti, zbabělosti.

Umíte vy sama říct, kdy jste byla zbabělá?

Já jsem byla zbabělá, protože jsem měla prvního muže nepřítele strany a vlády. On byl původně mladý a nadšený komunista a právě na přání Šlinga se stal ředitelem brněnského rozhlasu. Kvůli tomu nedodělal ani práva, ačkoli mu chybělo už jenom půl roku. Já si pamatuji, že jsem se tenkrát zlobila. Říkala jsem mu: „Strana tě potřebuje a ty jen chceš být doktor práv. Strana tě potřebuje, takže ty musíš jít dělat ředitele rozhlasu!“ Takže on byl ředitelem brněnského rozhlasu a pak byl v Ostravě v dolech, kde s kahanem na krku rubal uhlí. Měli jsme to tak složité, že jsme neměli ani na kafe.

Tak teď nevím, kde má být ta vaše zbabělost.

Tady jsem nebyla zbabělá. To vůbec ne. Ale pak, když má člověk ten revolver v týlu moc dlouho, tak podlehne.

Herečka Vlasta Chramostová s kosmonautem Jurijem Gagarinem v Karlových Varech v roce 1966. Foto: ČTK

Ale to taky nebyla zbabělost.

To taky nebyla zbabělost, ale výsledek je zbabělý. Byli tací, kteří nepodlehli. Já byla příliš mladá. Později by se mi to už nemohlo přihodit.

Kdy jste se v životě doopravdy bála? Kromě téhle chvíle.

Víte, strach je pro mě tak strašně nepříjemný, že já se ho musím rychle zbavit. Prostě se to rychle snažím překonat. A to se mi vždycky celkem dobře dařilo. Jen v těch padesátých letech to bylo drsné. Když s někým mluvíte, jako teď vy sedíte tady u mě, když takhle někoho znáte a oni ho popraví a jeho popel rozsypou po silnici, tak to s vámi zacloumá.

Za normalizace jste se nikdy nebála?

To už jsem se nebála, protože jsem byla dospělá a věděla jsem, že jsem na správné straně. A že nemám pochybnosti.

Mohlo to, že jste se nebála, souviset i s tím, že jste neměla děti?

Ano. To jistě. Kdyby člověk měl děti, asi by to bylo těžší. Ale ani to není jisté. Kolegyně Dana Němcová měla dost dětí, ale chovala se statečně. Vždycky.

Váží si dnešní společnost těchto lidí?

Já se o to moc nezajímám. Chovala jsem se tak, jak jsem cítila, že musím. Když jsem pak dělala bytové divadlo, všechno bylo vědomé a už jsem věděla, o čem co je a kdo je kdo. To už není pak problém, když se člověk začne orientovat. Ale v mládí je to horší. To se člověk teprve sám hledá. Ve zralém věku mi to bylo jasné a má povaha nepřipouštěla jiné chování.

Líbí se vám článek Deníku N? Pokud nechcete přijít o ty další, objednejte si do mailu některý z našich přehledů, které pravidelně posíláme. Vybrat si můžete na této stránce.

Nemůžu si představit, že by se to skončilo jen tak

Co byste o své povaze sama řekla?

Určitě jsem vzdorovitá. Nesnesu, když mě někdo manipuluje. Když se o to někdo pokusí, je s ním zle. To už u mě nemá šanci. No, vlastně se toho radši nikdo už delší dobu ani neodvážil.

Zmínila jste sto let republiky. Když se podíváte kolem sebe, máme co slavit?

Češi vždycky, když je zle, se jako tráva při nějakém prudkém povětrnostním počasí položí. A pak, když to přestane, se zas narovnají. A ti, co se nepoložili, byli samozřejmě lidé jiného typu. Tak to je. Vždycky je jen několik těch, co se nepoloží. Taková byla třeba Charta a bylo nás proti většině jen málo.

Když si to vezmete zpětně, pro vás to před třiceti lety byl krásný nový začátek. Mohla jste zase hrát. Určitě jste měla očekávání. Kdy jste začala ztrácet iluze?

Já jsem moc iluzí neměla díky těm padesátým letům stráveným s mým prvním mužem. Sama jsem očekávání neměla, a to pak ani nemůžu být zklamaná. Každá doba má své. A v každé době máte příležitost si myslet své.

A někdy i říkat své.

Ano. Kdo říká své, dělá to správně. Každá doba přináší důvod, proč by ji měl člověk komentovat. Každá doba potřebuje revizi.

Jak by vypadala vaše revize té dnešní doby?

Podívejte se, vy se budete strašně divit, ale já jsem zažila Zemana jako inteligentního, vtipného, duchaplného a velmi vzdělaného člověka a teď trpím, že neumí odejít. Ten člověk vážně neumí odejít! Je to jako v divadle. Když neodejdete včas, začnete být trapný. Odejít včas je umění a stáří dělá bohužel své.

Když sledujete politiku, dotýká se vás to?

Dotýká, protože se mi zdá, že dnešní politici nemají žádnou odvahu. Oni to o sobě vědí, musí to vědět. Nemají odvahu oponovat. Ale politik musí mít odvahu čelit špatným věcem. Já dnes v politice nevidím tolik lidí, kteří by si stáli za svým. Vlastně je dnes nevidím vůbec.

Vy nejste křtěná. Jak to máte s Bohem?

My nevíme nic. My nemůžeme dokázat ani jedno, ani druhé. Ale myslím si, že to nemůže jen tak končit. To myšlení se musí někam přesunout. Když tu mám urnu svého muže, přemýšlím si o tom, že si docela dobře dovedu představit, že v nějaké další generaci budou zas takoví lidé. Že budou takové ženské, jako jsem já, a takoví chlapi, jako byl můj muž. To by byla taková podivuhodná inkarnace.

Vy věříte, že se potkáte.

Nemohu říct, že tomu věřím, ale strašně bych to chtěla. Chtěla bych, aby se naše duševní cesty jakoukoli formou potkaly. A víte co? Vlastně tomu věřím. Nemůžu si představit, že by se to skončilo jen tak. Taková síla se nemůže ztratit, nemůže zmizet. Můj muž měl úžasný humor a vždycky říkal: „Když jsme byli embrya, měli nám dát vybrat. Měli nám dát možnost. Kdyby to bylo fér, řekli by nám, co přijde, co nás čeká.“ Standa byl hodně drsný, takže pak dodával: „Já bych se jim na to vysral.“ Standa tvrdil, že jsme byli dravá embrya, která se chtěla prosadit, ale nikdo nás nevaroval.

Film

Rozhovory

Kultura

V tomto okamžiku nejčtenější