Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Putinovo „jaderné“ dilema

Hodíme jim to tam? Nehodíme? (Vladimir Putin a náčelník generálního štábu Valerij Gerasimov.) Foto: kremlin.ru
Hodíme jim to tam? Nehodíme? (Vladimir Putin a náčelník generálního štábu Valerij Gerasimov.) Foto: kremlin.ru

Komentář Vladimíra Votápka: Po sedmi měsících rusko-ukrajinské války se misky vah začínají čím dál jasněji vychylovat na stranu Kyjeva. Ukrajinská armáda má dostatek vycvičených mužů a žen a díky západní pomoci se jí postupně daří kompenzovat brutální ruskou převahu v těžkých zbraních. Kreml se už několik týdnů nemůže pochlubit žádným významným úspěchem, naopak Ukrajinci postupují v Charkovské, Chersonské a teď i Luhanské a Doněcké oblasti a osvobozují tisíce čtverečních kilometrů území a stovky měst a vesnic. Ruské armádě hrozí zhroucení fronty hned na několika úsecích a ani Kreml, ani generální štáb Ruské federace zjevně nemá po ruce žádné rozumné řešení, jak tomu zabránit.

Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.

To, že se Putinovi nepodaří uskutečnit své válečné cíle, bylo jasné po několika týdnech války. Nejpozději v okamžiku, kdy Ukrajinci vytlačili okupanty z Kyjevské, Sumské a Černigovské oblasti.

Ovšem po zářijové návštěvě summitu Šanghajské organizace pro spolupráci Putin pochopil, že situace Ruska je ještě mnohem horší. Nejenže mu jeho partneři z Číny, Indie, Turecka a řady dalších zemí nepomohou Ukrajinu porazit, ale stále silněji počítají s tím, že to bude Moskva, kdo válku prohraje. A porážka je v očích těchto nedemokratických, či alespoň autoritativních státníků něco ještě horšího než zločin.

Putinovi i jeho okolí došlo, že jim jde o čas. Izolované Rusko si nemůže dovolit další měsíce, nebo i roky války s Ukrajinou, podporovanou více než pěti desítkami států, včetně všech vyspělých západních zemí. V Kremlu podle všeho postupně narůstá přesvědčení, že jedinou možnou cestou, jak z války vycouvat, aniž by museli přiznat porážku a stáhnout se z Ukrajiny, je použití strategie „eskalací k deeskalaci“.

Tento termín se v ruských oficiálních dokumentech objevil poprvé roku 2003 v publikaci „Aktuální úkoly ruských ozbrojených sil“, vydané pod záštitou tehdejšího ministra obrany Sergeje Ivanova. Ruská bezpečnostní elita v té době vyvinula koncepci, založenou na omezeném (taktickém) použití jaderných zbraní v situaci, kdy by se v případném konfliktu se Západem naplno projevila převaha konvenčních sil NATO a Rusko by stálo před nevyhnutelnou porážkou.

Pak by Moskva použila taktické jaderné zbraně k vyrovnání situace na bojišti a přitom by vycházela z předpokladu, že Západ svou odpověď omezí tak, aby nedošlo k další jaderné eskalaci, která by nakonec vedla k masivním úderům strategickými jadernými zbraněmi. Poznamenejme, že tato koncepce nebyla nikdy ověřena v praxi a je vlastně založena na předpokladu, že Západ bude ten „rozumnější“, a i když Moskva poruší jaderné tabu, nedostane-li se jí odpovědi, která by citelně poškodila/zničila Rusko.

Líný a zbabělý Západ

Kremelští stratégové ovšem myšlenku „rozumnějšího“ Západu dále rozvinuli a fakticky ji překroutili do představy, že Západ bude vždy ten zbabělejší (nebo línější). Že je možné stavět Spojené státy a další mocnosti před fait accompli, protože se nikdy nezmůžou na skutečně silnou reakci.

A dlužno podotknout, že se tato drzá strategie Kremlu až do poslední doby vyplácela. Rusko neplnilo své závazky (jako například slib odsunu ruských vojsk z Podněstří) a Západ s tím nedokázal nic dělat. Kreml útočil na cizí státy, připojoval si jejich území (Gruzie 2008, Ukrajina 2014) a západní země na to nedokázaly reagovat tak, aby to ruské vládce skutečně bolelo.

Teprve v případě posledního útoku na Ukrajinu z února 2022 Kreml narazil. Narazil především na nečekané odhodlání a odvahu Ukrajinců, kteří se spojili za svým prezidentem a vládou a bez ohledu na vojenské ztráty, utrpení civilních obyvatel a masivní ničení infrastruktury se dokázali bránit agresorovi. Útočníkovi, který byl v očích všech mnohem silnější a měl rychle vyhrát.

Tváří v tvář statečnému ukrajinskému odporu se probudil i Západ a začal účinně pomáhat napadené straně. Naše pomoc je trestuhodně opatrná, pomalá a omezená, ale přesto pomohla Kyjevu ruský útok postupně zastavit a nyní dokonce převzít strategickou iniciativu.

Je zjevné, že pro Kreml je obtížné uznat skutečný stav věci, přiznat svou porážku, stáhnout armádu z Ukrajiny a začít jednat o reparacích pro napadenou zemi. Namísto toho Putin a jeho okolí hledá taktické kroky, které by mu pomohly dosáhnout zastavení palby a jednání o příměří ještě předtím, než ukrajinská armáda vyžene agresory ze země. Kreml je ochoten sáhnout k jakékoli eskalaci, k jakýmkoli dalším zločinům, protože stále doufá, že se Západ, nebo alespoň jeho jednotlivé země, leknou, přestanou podporovat Kyjev a začnou spolupracovat s Moskvou.

Proto Kreml fakticky zastavil dodávky plynu do Evropy a možná i demonstroval svou schopnost zničit například i infrastrukturu pro dopravu norského plynu. Proto spustil komedii kolem tzv. referend na okupovaných územích a předstírá, že se tyto kraje staly součástí Ruské federace. Proto mobilizuje a snaží se vrhnout na frontu masu vojáků. Špatně vycvičených a vyzbrojených, ale přesto schopných svým počtem eskalovat konflikt a jím způsobené ztráty a utrpení na vyšší úroveň. Proto vyvolává napětí kolem jaderných elektráren.

To vše jen s jedním cílem: vystrašit Západ a dostat ho za jednací stůl. Tam pak vyloží své podmínky – všechno můžeme vrátit zpátky, můžeme dělat obchody jako dřív, ale musíte nám ponechat alespoň část našich územních zisků. Jinými slovy, bude se snažit o opakování Mnichovské dohody. Mír se Západem za cenu územních ústupků Ukrajiny.

Kremlu nyní zbývá jediné: vyhrožovat

Nejvyšším trumfem, který může Kreml při takové licitaci použít, je hrozba nasazení (taktických) jaderných zbraní. Tyto zbraně nebyly od konce 2. světové války použity, protože se mezinárodní společenství shodlo na jejich tabuizování. Jaderné mocnosti se jimi vybavily především proto, aby zabránily potenciálním protivníkům v jejich použití.

Dokonce i když došlo k přímým konfliktům mezi jadernými mocnostmi (jako například mezi Indií a Pákistánem), žádná ze stran se neodhodlala k jejich nasazení, protože se obávaly eskalace konfliktu a způsobení takových ztrát, které by přebily všechny rozumné válečné cíle, s nimiž země do konfliktu vstupovaly.

Pokud nyní Kreml otevřeně hrozí, že jaderné zbraně použije proti bezjaderné Ukrajině, musíme se ptát, zda logika vzájemného zadržování již nefunguje, nebo zda jde o drzé blufování ve stylu ruské zahraniční politiky posledních dvaceti let. Politiky, spoléhající se na zbabělost, rozdrobenost a lenost politických elit Západu.

Kdyby došlo k nasazení taktických jaderných zbraní, Kreml může počítat se třemi možnými reakcemi Západu a Kyjeva.

První z nich předpokládá slabou reakci Západu ve stylu další sankce proti Moskvě a další zbraně pro Kyjev. V rámci této varianty je Ukrajina otřesena a vystrašena do takové míry, že bude hledat cestu k dohodě s Ruskem. V takovém případě by blufování Kremlu vyšlo a Putin by z války nakonec vyšel jako vítěz.

Druhá varianta je založena na očekávání, že Kyjev nukleární útok nezlomí, ale naopak zatvrdí. Západ na použití jaderných zbraní odpoví masivním konvenčním útokem. S využitím aliančních letadel a raket bude zlikvidována například ruská Černomořská flotila a rozbita infrastruktura okupačních vojsk, která budou následně vytlačena z Ukrajiny společnou akcí armád Ukrajiny a NATO. Jinými slovy, útok jadernou zbraní by urychlil ruskou porážku a přitom by významně nezvýšil riziko globálního jaderného konfliktu.

Třetí variantou je reciproční nasazení jaderných zbraní. Tato by jednoznačně potvrdila vůli Spojených států dodržet závazek jaderného odstrašení a své bezpečnostní závazky vůči spojencům v případě jejich napadení. Pokud by se výměna jaderných útoků omezila skutečně jenom na jedno kolo, nemusela by dokonce ani nutně vést k rychlé ruské porážce, nebyly-li by doprovázeny konvenčním útokem podle varianty dvě.

Hlavním rizikem této varianty ovšem je, že ruská strana může útoky jadernými zbraněmi stupňovat a přitom překročit dělicí linii mezi taktickými a strategickými zbraněmi. Jinými slovy, Kreml by mohl zaútočit i mimo území Ukrajiny, například poslat mezikontinentální rakety proti Spojeným státům. V takovém případě by se splnila noční můra několika generací a svět by už nikdy nebyl jako dřív.

Všechny uvedené varianty jsou ale jenom teoretické a nejpravděpodobnější je, že k jejich naplnění vůbec nedojde. Především proto, že Spojené státy a Velká Británie už daly Kremlu na vědomí, že jejich reakce na případné použití jaderných zbraní bude tvrdá a rychlá. Podle všeho bude konvenční podle varianty dvě, doplněná významným „detailem“ – jedním z cílů útoku bude i ruské vedení, které by použitím jaderných zbraní neodvolatelně překročilo pomyslnou hranici mezi politikou a zločinem.

  • Izolované Rusko si nemůže dovolit další měsíce, nebo i roky války s Ukrajinou, podporovanou více než pěti desítkami států, včetně všech vyspělých západních zemí.
  • Proto Putin začal vydírat zmínkami o jaderných zbraních.
  • Kdyby k jejich nasazení sáhl, Kreml může počítat se třemi možnými reakcemi Západu a Kyjeva.
  • Všechny uvedené varianty jsou ale jenom teoretické a nejpravděpodobnější je, že k jejich naplnění vůbec nedojde.

Autor je analytik mezinárodních vztahů a bývalý diplomat. Studoval politické vědy na FFUK, MGU, Oslo University a Clingendael Institute. V letech 1992–2001 působil v české zahraniční službě, naposledy jako Generální konzul ČR v Sankt Peterburgu (Ruská federace). Je autorem knihy Kavkazská tragédie. Na téma mezinárodních vztahů publikoval v řadě sborníků, napsal také mnoho odborných a popularizačních článků. V současnosti působí jako ředitel The Prague East Institute.

V rubrice Komentáře dáváme prostor různým úhlům pohledu, které nemusí vyjadřovat stanovisko redakce.

 

Pokud máte připomínku nebo jste našli chybu, napište na editori@denikn.cz.

Názor

Ruská válka na Ukrajině

Rusko

Vladimir Putin

Komentáře

V tomto okamžiku nejčtenější