Novináři strávili dvacet dní v obléhaném Mariupolu: „Chcete pomoct, ale jediné, co můžete dělat, je fotit“
„Lidé nás prosili, ať je natočíme, aby je příbuzní viděli v televizi a zjistili, že jsou naživu,“ vyprávějí ukrajinští fotografové a novináři z Associated Press Mstyslav Černov a Jevhen Maloletka o svých zkušenostech z obléhaného města Mariupol. Pod palbou zde strávili dvacet dní, než je ukrajinská policie zachránila před ruským zajetím.
Když to 23. února letošního roku vypadalo, že je válka na spadnutí, nasedli Černov a Maloletka do auta a vydali se směrem Mariupol. Do města dorazili v půl čtvrté ráno – hodinu předtím, než Rusko zaútočilo.
Hrozil začátek války a vy jste se vydali rovnou do jámy lvové, do Mariupolu. Co vás k tomu vedlo?
Mstyslav Černov: Pro nás válka nezačala 24. února 2022, ale před osmi lety. Během nich jsme důkladně sledovali ruskou invazi na Krymu a psali o ní, potom na Donbasu, a díky tomu jsme dobře znali přední linii, znali jsme situaci a věděli jsme, že Mariupol je pro Rusko jedno ze strategicky nejdůležitějších míst. Snažili se ho zabrat už před osmi lety a nepodařilo se jim to.
Když nám začalo být jasné, že invaze je nevyhnutelná, byli jsme si jisti, že Mariupol bude jeden z hlavních cílů, neboť koridor mezi Krymem a Ruskem je pro Kreml jedním z centrálních bodů zájmu. A vzhledem k tomu, že v Kyjevě, Charkově a jiných částech země už jsme měli kolegy z Associated Press, bylo pro nás logické jet do Mariupolu.
Jak jste byli schopní jakožto novináři fungovat ve městě často bez elektřiny, odříznuti od světa?
Jevhen Maloletka: Město se nerozpadlo během jednoho dne; byl to postupný proces, který začal asi dva dny poté, co jsme do Mariupolu dorazili. Nejdříve odřízli elektřinu, pak se nám zpomalil internet. V některých místech ale ještě elektřina byla, takže se nám nějak podařilo si zmapovat, kde můžeme pracovat, kde si budeme schopni nabít telefon a poslat data a kde se bude dát schovat. Celou dobu jsme vlastně hledali taková místa, jen se nám výběr postupem času zužoval.
Co se týče našeho bezpečí, měli jsme připraveno, kam bychom se mohli schovat, a měli jsme s sebou jeden telefon, který byl naše spojovací linka s editory. Když se nám nějaký den nepodařilo najít místo na odeslání fotografií, poslali jsme tímto telefonem zprávu, že jsme naživu a v bezpečí. Celou dobu jsme byli s obyvateli Mariupolu, spali jsme ve sklepě nemocnice na zemi, kde byl pro lidi zřízen kryt. V podstatě jsme žili celou dobu s nimi.
Jak na vás místní obyvatelé reagovali, například v porovnání s vašimi zkušenostmi z jiných konfliktů?
MČ: Reakce obyvatel byly dost různé. Záleželo na konkrétní situaci. V Mariupolu lidé novinářům nevěří. Když ale město bylo obležené a lidé si uvědomili, že jsou odříznuti od světa a nemají možnost zjistit, co se vůbec děje, situace se trochu změnila. Když nás viděli s nápisem PRESS na helmě, začali se nás ptát převážně na dvě věci. Zaprvé chtěli vědět, jaké jsou zprávy. Zda už byl dobyt Kyjev, jak na tom je Charkov, ptali se na vesnice poblíž Mariupolu, ve kterých měli rodinu či blízké. Viděli nápis PRESS a mysleli si, že máme víc informací než oni, což jsme potom už ani neměli. Občas nás obestoupila skupinka lidí a začali se nás vyptávat, co se děje támhle, jak to vypadá jinde, jaká je situace tu a tam, takže když jsme ztratili přístup k internetu a volal jsem editorům, první věc, kterou jsem po nich chtěl, byla, aby mi řekli, jaká je situace. Aby mi dali informace, které bych mohl předat lidem. Ti z nedostatku informací, neznalosti, co se kolem nich vůbec děje, byli opravdu zoufalí.
Druhá věc nastala, když začala kolabovat komunikační síť. Chodili za námi lidé s prosbou, ať je natočíme nebo vyfotíme a zveřejníme ty fotky, aby jejich rodina a příbuzní viděli, že jsou naživu. Několik dní poté jsme začali dostávat zprávy právě od těchto příbuzných, že na fotce poznali svého syna, dceru, otce, a ptali se, kde byla fotka pořízená. Prosili nás, zda bychom nemohli jít na adresu jejich domu a najít jejich prarodiče nebo děti. Nejhorší na tom bylo, že
