Krajní pravice zjistila, že je nejjednodušší vypadat jako konzervativci. Ve střední Evropě má jedno silné téma, říká politolog
Pojem fašismus se podle politologa Jana Charváta částečně vyprázdnil. „Není úplně legitimní označit Bratry Itálie za neofašistickou stranu, ale zároveň je velice zřetelné, že z neofašismu jednoznačně vyrůstají,“ říká odborník z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, který se zabývá politickým extremismem a krajní pravicí. V rozhovoru také vysvětluje, proč je problém, že se politologům nepodařilo v českém prostředí dostatečně vysvětlit, že vedle liberalismu a socialismu existuje ještě ideologie konzervatismu.
V rozhovoru se kromě jiného dozvíte:
- Proč jsou Bratři Itálie označováni jako krajně pravicová strana.
- Na jaký problém bude podle Charváta postkomunistická Evropa dlouhodobě narážet.
- A proč PR marketéři hnutí ANO nakonec nahráli Tomiu Okamurovi.
Co se to stalo v Itálii?
V Itálii zvítězil pravicový, částečně krajně pravicový či populisticky pravicový blok, který pouze vrací do hry lidi, kteří jsou v italské politice přítomni minimálně od začátku devadesátých let. Kořeny všech těch stran a hnutí ale sahají podstatně hlouběji.
V Itálii po konci druhé světové války vznikl poměrně unikátní model. Křesťanská demokracie si totiž postupně vydobyla v italském politickém systému klíčové místo. Vedle ní stála komunistická strana Itálie, která byla skutečně mimořádně ortodoxní stalinistická strana a dokázala k sobě připoutat rovněž tamní socialistickou stranu. Takže na levici vznikl silný blok skutečně antisystémových komunistů. A na druhé straně stála Movimento Sociale Italiano (MSI) jako strana vzniklá z bývalé fašistické strany Benita Mussoliniho.
Díky tomuto velmi specifickému modelu se postupně ve všech volbách až do devadesátých let dostala k moci vždy křesťanská demokracie. A když vládne jedna strana takhle dlouho, většinou to vede k prudkému nárůstu korupce.
V devadesátých letech přišla tzv. akce čisté ruce, někdy se tomu říká také „revoluce soudců“ a celý italský systém se zhroutil – část poslanců skončila rovnou ve vězení a celé politické spektrum se kompletně vyměnilo.
I už zmíněné Movimento Sociale Italiano v této době končí svou existenci. Její předseda Gianfranco Fini na posledním sjezdu MSI stranu zruší a zároveň rovnou založí novou stranu Alleanza Nazionale, která se stane součástí pravicového bloku kolem Berlusconiho. A od ní se v roce 2009 odštěpuje radikálnější část – vítěz, o kterém se dnes v Itálii bavíme, a sice Bratři Itálie.
Proč tedy označujeme Bratry Itálie za krajně pravicovou stranu?
Zaprvé se sama verbálně i ikonograficky k odkazu MSI pořád hlásí – například používá plamen v barvách italské trikolory, což je tradiční italské fašistické označení.
Politiku, kterou bratři Itálie prosazují, jsme si dnes zvykli označovat (respektive v médiích někdy zaznívá označení) jako konzervativní nebo ultrakonzervativní.
Jde o kombinaci nacionalismu, antiimigrace, euroskepticismu. Ovšem v případě Bratrů Itálie hraje poměrně významnou roli také prvek, který už je posouvá za hranice klasického konzervatismu, a sice velice výrazný důraz na nativismus. Tedy etnický nacionalismus – představa, že součástí národa jsou pouze ti, kteří k národu patří pokrevně.
To znamená, že například Čechem jste pouze tehdy, pokud máte české rodiče a českou krev. Moderní konzervatismus, který velmi často může pracovat s nacionalismem, se nativismu většinou vyhýbá a v rámci politických věd je nativismus obvykle vnímán právě jako jedna ze součástí krajně pravicového pohledu na svět.
Jak vůbec moderní politologie pojem krajní pravice používá?
U nás v tomhle ohledu narážíme na problém postkomunistické země, která si v devadesátých letech zafixovala, že existuje pouze
