Bytostně mi tu chybí prezident. Moji známost jsme ztrojnásobili, řekla Nerudová v Aréně N
„Prezident má podat ruku druhému táboru, na Hradě ale probíhá jen nálepkování,“ říká kandidátka na nejvyšší ústavní post Danuše Nerudová. V Aréně N mluvila i o tom, v čem Česko zaspalo, jak kampaň prožívá její rodina nebo že není jen „vzdělaná blondýna“.
Na plakátech máte napsáno „Přijďte se seznámit s Danuší“. Je to lehce familiární. Následujete tak svého protikandidáta Petra Pavla, který se na předvolebních materiálech uvádí jako generál? Proč tam máte tu Danuši?
Protože jméno Danuše není v České republice úplně obvyklé. Je nás zhruba tisíc a já osobně žádnou Danuši mého věku neznám. Je to jméno poměrně staré, většinou jsou to dámy nad pětašedesát.
Vždycky jsem strašně překvapená, když k předvolebnímu stánku přijde žena a řekne: „Já jsem taky Danuše.“ Už se to stalo třikrát. Dokonce přišla paní a řekla: „V křestním listě mám napsáno Danuška.“ Mě to vždycky hrozně potěší, když potkám někoho se stejným jménem.
Proč jsme to postavili na té Danuši? Právě proto, že to je familiární. Já tíhnu k naprosto civilnímu pojetí prezidentství, jsem žena a ve všech funkcích, které jsem zastávala, jsem vždycky zůstávala normálním člověkem. To je moje charakteristika. A křestní jméno jsme zvolili i proto, že není obvyklé.
Na vás spadl v kampani danajský dar, tedy že jste, chcete být nebo byste měla být česká Zuzana Čaputová. Jste z toho nadšená? Umíte s tím marketingově pracovat? Nebo to jednoznačně odmítáte?
Ne, já jsem velmi ráda, že to je až druhá otázka, protože většinou to v rozhovorech bývá ta první. Je to asi mediální a novinářská zkratka z toho, že jsem taky blond a že jsem v prezidentském klání asi jediná výrazná žena. Od toho se to zřejmě odvíjí.
Ono už to tak zlidovělo, že když jsem před chvílí přišla do redakce a kolega se mě zeptal, kdo mi přijde do studia, řekla jsem, že Čaputová.
Tak to jsem asi strašně smutná, protože jsem čekala, že
