Dělám si inventuru svého díla a bilancuju, řekla mimořádná osobnost české výtvarné scény Věra Nováková
Když mohla se svým manželem Pavlem Brázdou na začátku 90. let vystavit svou tvorbu vůbec poprvé, cítila se jako zvíře, které vylezlo z díry. „Vždyť jsme čtyřicet let bloudili komunistickou pouští!“ vzpomíná čtyřiadevadesátiletá malířka v rozhovoru pro Deník N na svůj jinak bohatý život. Na malování teď mimořádná osobnost české výtvarné scény prý nemá čas, protože bilancuje, uklízí a vyklízí… Výběr z jejího celoživotního díla je do 16. října vystaven v pražském Doxu.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
Rozhovor připomínáme u příležitosti úmrtí Věry Novákové. Malířka zemřela v sobotu 30. března 2024 ve věku 96 let.
V rozhovoru se dočtete:
- Proč byla Věra Nováková označena za nepřítele lidu.
- Co s manželem dělali po vyhazovu ze studií.
- Jak v roce 1968 pakovali kufry.
- Z čeho žili během komunistického zákazu.
- A proč nikdy neprodává své obrazy.
Vaše aktuální sólová výstava v Doxu s názvem Via vitae začíná vaším autoportrétem. Jakým životním obdobím jste si zrovna procházela, když jste ho malovala?
Měla jsem těsně po maturitě. Byl konec války a všude vládla euforie ze svobody, ještě jsme byli plni naděje. Za války byly všechny vysoké školy zavřené a teď jsme konečně mohli jít studovat. Na základě talentových zkoušek jsem byla přijata na Akademii výtvarných umění v Praze do ateliéru monumentální malby u profesora Vladimíra Sychry.
Chtěla jsem se naučit malovat, seznámit se s různými technikami. Doba byla plná nadšení a velkých možností. Ale najednou bum! Po komunistickém puči – v únoru 1948 – byly na klíčová místa do ministerstev, úřadů a škol dosazeny takzvané komunistické buňky, které měly za úkol vyčistit společnost od všech, kdo nesouzněli s komunistickou ideologií.
V našem ateliéru byl takovým nasazeným komunistickým informátorem Laco Gandl (slovenský malíř Ladislav Gandl, 1919–1992, pozn. red.), který měl za úkol zjistit od svých spolužáků, co si kdo myslí o změně řízení. V důvěře a poválečné euforii mě neznepokojovalo ani to, že Laco chodil se zápisníkem po ateliéru a zapisoval si, kdo co povídá. Myslela jsem si, že to je podivínský zvyk, že si třeba píše básně, neměla jsem sebemenší podezření.
Až jednoho dne
