Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

„Všech, kteří nám mohli nastavovat zrcadlo, jsme se zbavili.“ Jiří Gruša Čechy nešetřil

Politika pro Grušu nefungovala jako ulita, ale naopak se vždy snažil její masku rozbít, nebo za ni alespoň nahlédnout. Foto: Jan Malý ml.
Politika pro Grušu nefungovala jako ulita, ale naopak se vždy snažil její masku rozbít, nebo za ni alespoň nahlédnout. Foto: Jan Malý ml.

Loni uplynulo deset let od smrti Jiřího Gruši a letos 25 let od uzavření Česko-německé deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji, na které měl Gruša zásadní podíl jako český velvyslanec ve Spolkové republice Německo. A to přesto, že původním povoláním byl překladatel, básník, esejista a romanopisec.

Jiří Gruša byl stejně jako svatý Vojtěch, Jan Amos Komenský a Milan Kundera, abych jmenoval ty naše nejznámější, Evropan. Bohužel všichni tito Češi a Moravané včetně Jiřího Gruši (kromě Milana Kundery, který žije v Paříži) zemřeli v exilu.

Demokracie spočívá v měřitelnosti výkonů, říkával Gruša, a ne v přednostech daných podle loajality, původu či příslušnosti k nějaké straně. Všichni zmínění odešli, protože se jejich výkony neslučovaly s naším tehdejším metrem.

Pro mě byl ale Jiří Gruša hlavně kamarád z Bonnu a později z blízkého Merlu, kde jsme k sobě měli deset let blízko. Dostal se tam poté, co mu československé úřady odebraly občanství a když ho korespondent ARD Hans Peter Riese pozval k sobě: znali se z Prahy, kde Riese působil v roce 1968.

Stalo se tak těsně po Chartě 77, kdy Gruša strávil dva měsíce ve vazbě kvůli románu Dotazník, před nímž ale již vydal básnické sbírky Torna, Světlá lhůta, Právo útrpné, Modlitba k Janince, Cvičení a mučení a napsal provokativní esej Verš pro kočku, který způsobil smršť rozlícených reakcí.

Proces, který následoval kvůli Dotazníku, byl ale i za normalizace Gustáva Husáka výjimečný. Nikdo do té doby nebyl stíhán kvůli

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Historie

Česko, Kontext N

V tomto okamžiku nejčtenější