Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Alternativní historie nás přitahuje proto, že nerozumíme té skutečné, říká spisovatel Jacek Dukaj

Jacek Dukaj: „Na začátku mi Led připadal jako projekt, který není možné dotáhnout do konce. Byl to nemožný, nesplnitelný úkol, ale tím pádem bylo také nemožné odolat mu.“ Foto: Ludvík Hradilek, Deník N
Jacek Dukaj: „Na začátku mi Led připadal jako projekt, který není možné dotáhnout do konce. Byl to nemožný, nesplnitelný úkol, ale tím pádem bylo také nemožné odolat mu.“ Foto: Ludvík Hradilek, Deník N

Jeho román Led působí jako zjevení. Na devíti stech stran vypráví komplikovaný, ale strhující příběh ze světa, který není náš, ač se mu velmi podobá. Je rok 1924, nekonala se první světová válka ani ruská bolševická revoluce, Evropa zamrzla obrazně a tak trochu i doslova, některým lidem ale hoří půda pod nohama.

České vydání Ledu letos získalo cenu Magnesia Litera za překladovou knihu (přeložili Michael Alexa a Michala Benešová, vydalo nakladatelství Host). Právem, protože Jacek Dukaj není ani tak spisovatel sci-fi, kam je řazen – je především spisovatel. Jeho jazyk a styl si hraje se čtenářem, provokuje a fascinuje, jeho překlad je velmi náročný. Dukaj patří k polským literárním hvězdám nejvyšší kategorie, dnes se ale věnuje také podnikání v oblasti počítačových her.

V rozhovoru se mimo jiné dozvíte:

  • Proč Jacka Dukaje srovnávají s geniálním Stanisławem Lemem;
  • Jak se dnes proměnit ve spisovatele žijícího v roce 1924;
  • Co se stane, když v Polsku sáhnete veřejnosti na takovou národní ikonu, jakou je maršál Piłsudski;
  • Proč se Led nedá zfilmovat;
  • Kterou dystopii vidí Jacek Dukaj přicházet.

V roce 1981 vyšla v českém překladu kniha Stanisława Lema Dokonalá prázdnota. Nebylo snadné ji sehnat, ale podařilo se mi to. Vzal jsem si ji pak s sebou na vojnu jako prostředek úniku z nevlídného světa. Jenže jsem nevěděl, oč jde, a byl jsem překvapen, trochu i zklamán. Čekal jsem sci-fi povídky ve stylu příběhů pilota Pirxe. Namísto toho jsem dostal obtížné fiktivní recenze neexistujících knih. Pak mi zas začalo být líto, že jsou převyprávěny tak stručně. Kdyby místo těch recenzí raději Lem některou z nich doopravdy napsal, říkal jsem si. Proč vám to povídám: Když jsem četl váš Led, měl jsem intenzivní dojem, že to je právě jedna z těch knih, které Lem recenzoval. Dokonce, při plném vědomí absurdity toho činu, jsem svůj výtisk Dokonalé prázdnoty prolistoval, jestli tam Led nenajdu. Co říkáte na takový pocit?

Zkusím to posunout trochu dále. Proč někdo píše recenze neexistujících knih? Něco o tom vím, protože jsem jich napsal několik desítek – před patnácti dvaceti lety. A kromě toho jsem napsal doslov k novému vydání Dokonalé prázdnoty ve formě recenze neexistujících knih pojednávajících o neexistujících softwarových kopiích Stanisława Lema, které píšou neexistující recenze neexistujících knih. (Vyšlo také v angličtině ve sborníku Lemistry: A Celebration of the Work of Stanisław Lem pod titulem The Apocrypha of Lem, pozn. red.) Hlavní důvod ke vzniku takových recenzí spočívá podle mého názoru v tom, že se v nich dá psát o knihách, které by v realitě nebylo možné napsat. Které nemohou existovat. Je to ještě patrnější, když jdete ke kořenům téhle formy, k jejímu zakladateli, což je Jorge Luis Borges. Ten „recenzoval“ knihy, u nichž je ta nemožnost existence zřejmá na první pohled.

To znamená, že váš postřeh je pro mě tou nejvyšší myslitelnou lichotkou. Říkáte vlastně, že Led je kniha, jakou není možné napsat.

Skoro není možné. Ano.

A takhle jsem skutečně uvažoval. Na začátku mi Led připadal jako projekt, který není možné dotáhnout do konce. Byl to nemožný, nesplnitelný úkol, ale tím pádem bylo také nemožné odolat mu. Musel jsem to zkusit, protože nic takového ještě nikdo neudělal a zdálo se, že to prostě nejde, že to je mimo lidské možnosti. Kniha, která principiálně nemůže existovat – to je přesný popis

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Literatura

Polsko

Rozhovory

Kultura

V tomto okamžiku nejčtenější