Letošní Nobelovu cenu za fyziku převzali objevitelé principu kvantového provázání, jehož praktický význam roste

Richard Feynman, jeden z největších fyziků dvacátého století, jednou řekl, že kvantové teorii nerozumí nikdo. Existují ovšem různé druhy a úrovně neporozumění. Feynman si byl dobře vědom, že fyzikové mnoha kvantovým jevům rozumějí z praktického hlediska, sám k tomu svými objevy ostatně významně přispěl. Chování atomů a subatomárních částic, což je předmět zájmu kvantové fyziky, dovedou velmi přesně předvídat a propočítat. Díky tomu existují takové vymoženosti jako polovodičové součástky či laser.

Jenže když se začne nad chováním částic přemýšlet názorně, ne jen matematicky, uváznou i ty nejlepší mozky. Mikrosvět se od našeho makrosvěta liší v takové míře, že je nepředstavitelný. Mnohé děje v něm – podle toho, co dnes víme – působí absurdním, neuvěřitelným dojmem. Nejde jen o to, že k nim nenacházíme analogii v běžné zkušenosti. Jde o to, že se některé z nich zdají být neslučitelné s ostatními částmi nám známé fyziky. Prozatím není jasné, zda hlavní příčina spočívá v tom, že o podstatě světa dosud víme příliš málo, nebo spíš v tom, že naše mozky, evolučně vyvinuté k přežití v savaně, k úlohám lovu, sběračství a rozmnožování, se k pochopení mikrosvěta prostě nehodí (a měli bychom být vděčni za to, co vše jsme rozluštili navzdory tomuto hendikepu).

Dokonalým příkladem názorné nepochopitelnosti mikrosvěta je fenomén kvantového provázaní. Nevyrovnal se s ním ani sám Albert Einstein – do konce života se snažil jeho existenci vyvrátit. Dnes víme, že marně. Trojice dnešních nobelistů získala cenu právě za důkaz, že jde o reálný jev, že Einsteinova snaha nemohla