Nešlo jen o teror, formoval mě vzdor vůči němu. Autorka Baletek hledá hranice geniality a šílenství
„Kdo je tu bulimička, ruku nahoru! Děláme si z toho trochu srandu, ale sranda to není,“ říká tanečnice a performerka Miřenka Čechová, která i ve svém novém projektu pro Signal Festival (vytvořeném společně s Laternou Magikou) potkává dívky, které se potýkají s poruchami příjmu potravy. Psaním knížky Baletky, která se stala knižním bestsellerem, si prý neléčila dávná traumata, ale potřebovala se spíš vrátit k tomu, co ji formovalo. V tom dobrém i zlém. Aby se přerodila v matku, ale zůstala sama sebou.
V rozhovoru se mimo jiné dozvíte:.
-
Kdy může člověka formovat teror
- Jak se bránit ztrátě svobody s dětmi
- Proč nemáme ženský rod o slova génius a šílenec
- Jestli je možné dělat balet a nezničit si duši
- Proč baletky tančí bytosti bez masa a kostí
- Kdy se radikální mění v pečující
Proč jste si pro svůj projekt zvolili zrovna Kateřinskou zahradu?
Procházeli jsme několik míst v Praze, ale tahle zahrada u Karlova náměstí mi okamžitě zaimponovala. Nejenže jí dominuje kostel svaté Kateřiny, nejenže v ní prý zemřel Bedřich Smetana. Má svého genia loci, má ohromnou atmosféru a vzbuzuje ve mně až kontemplativní klid. A navíc se jí říká „psychiatrická“, protože patří k psychiatrické léčebně, což se nakonec propojilo s našimi motivy…
S motivy duševních nemocí?
Ano. K tématu duševního zdraví nebo duševních nemocí se pravidelně vracím. Jeden můj site specific projekt už vznikl na téma neuróz. Vyústily do něj rok a půl trvající tvůrčí dílny, laboratoř, kterou jsem otevřela pro mladé lidi. Performeři, tanečníci, výtvarníci, choreografové, začínající umělci, kteří se zabývají tělem, se setkávali s psychiatry a psychology a společně jsme se zabývali zkoumáním zákoutí duše.
LUNAtic
První projekt, který propojuje Signal Festival s Laternou Magikou. Jeho tvůrci jsou taneční umělkyně Miřenka Čechová (koncept, režie a choreografie) a vizuální umělec Erik Bartoš. „Plátnem“ pro videomapping bude kostel svaté Kateřiny, na terase i v dolním prostranství se bude odehrávat taneční performance.
„Hrajeme třikrát za hodinu během čtyř večerů a nocí, střídat se tedy budou tři tanečnice,“ říká Miřenka Čechová. „Zásadní je samozřejmě světelná a zvuková stránka. Erik Bartoš využívá i umělou inteligenci, která na základě klíčových slov tvoří obrazy, které tím osvobozujeme od vlastních mentálních představ.“
Tentokrát se ptáme: „Kde je rozdíl mezi prorokem a šílencem? Kudy vede hranice mezi géniem a bláznem? Nestigmatizujeme a nenálepkujeme jako blázny ty, jejichž myšlenkám třeba jen nerozumíme?“
Vždyť umělci, jejichž díla považujeme dnes za geniální, byli ve své době často považováni za šílence. Mě zajímá ten hraniční stav mezi stále ještě tvůrčím utrpením a začínající duševní nemocí.
A taky se ptám, jaký je ženský rod od slova génius? Jako bychom nepočítali s tím, že žena může vytvořit geniální dílo?
… až pornografický rozměr
Na druhou stranu ženský rod od slova šílenec ani blázen taky nemáme…
Na tom taky něco bude. Ale právě ženy, které vytvořily dílo na hranici geniality a šílenství, mě zajímají. Básnířky, spisovatelky, výtvarnice…
Které to ve vašem projektu budou?
Francouzsko-egyptská básnířka Joyce Mansour, která mě fascinuje svou radikální tělesnou poezií, poezií emancipovaně erotickou s velmi temnými a provokativními obrazy. Cítím v tom velký vzdor, ale také promyšlené emancipační gesto.
A volně jsme se inspirovali i Janou Honzou Krejcarovou, dlouholetou milenkou Egona Bondyho, dcerou Mileny Jesenské. Ta taky měla neuvěřitelně těžký život, byla zavřená nejen na psychiatrii, ale také ve vězení, mimochodem údajně za zanedbání péče o své děti…
Protloukala se svým složitým životem, ale za svůj bryskní humor a talent a své úvahy byla mezi svými vrstevníky ceněná. Její poezie může mít pro čtenáře až pornografický rozměr, pro mě ale odráží hlavně odvahu, co si básnířka v českém jazyce dovolí. Ale je to radikální.
Myslím, že když nějaké myšlenky a postoje nejsou slyšet nebo jsou dlouho potlačované, o to pak musí být hlasitější nebo výraznější, radikálnější. Krejcarové poezii čtu především jako projev nespoutané duše.
Pásová výroba traumat
Říkáte, že to, co je potlačené, musí pak být o to hlasitější. Netýká se to vlastně i vašich Baletek, tedy knížky, ze které se stal před pár lety bestseller? Procházela jsem rozhovory s vámi před jejich vydáním, kde se o tom, co jste zažívala od svých deseti let na konzervatoři, zmiňujete spíš v náznacích… Až v Baletkách to vyhřezlo naplno.
Neřekla bych, že jsem to potlačovala. Moje tvorba se vždycky pojí s tím, co právě žiju. Bude to znít asi trošku divně, ale když se mi narodil syn, potřebovala jsem si najít a upevnit svoji vlastní identitu. To, čím jsem.
Narodí se dítě a vám je hned jasné, že život už nebude takový, jako předtím. Ve chvílích, kdy jsem měla pocit, že už budu celý život asi jen přebalovat plíny a utírat zadek a
