Deník N

Evropská unie už nebude po brexitu a eurovolbách tím, čím dřív. Bude lepší

Sídlo Evropské komise. Ilustrační foto
Sídlo Evropské komise. Ilustrační foto
Deník N zajišťuje fotografie za podpory Megapixel.cz.

Komentář Jiřího Pehe: Ve světle průzkumů veřejného mínění, které naznačují, že ve volbách do Evropského parlamentu posílí nacionálně-populistické strany, jakož i ve světle nejistoty okolo dopadů brexitu se množí katastrofické předpovědi ohledně budoucnosti Evropské unie. Jenže výhled zdaleka není tak pesimistický.

Předpovědi o nadcházejícím konci či velké krizi Evropské unie v podání umanutých euroskeptiků jsou s námi v podstatě od jejího založení. Nyní ale nabízejí dosti pesimistické pohledy i jindy uvážliví analytici, z nichž někteří varují před smrtelným nebezpečím, kterému evropský projekt bude prý brzy čelit.

Jak si ale nedávno v deníku The Guardian všiml respektovaný politolog Ivan Krastev, leccos z toho, co se nyní v Unii děje, je ve skutečnosti pozitivní. Vyostřené souboje mezi nacionálními populisty i extremisty na jedné straně a politickými silami hlavního proudu na druhé lze vnímat i jako kýženou politizaci dění na evropské úrovni. Unie přitom byla dlouho kritizována právě za svoji „nepolitickou suchopárnost“ a byrokratické spíše než politické řešení problémů.

Změnu představuje i politická ofenziva francouzského prezidenta Emmanuela Macrona. Toho sice leckdo kritizuje, že jeho vizí pro budoucnost Unie je příliš mnoho a že nejsou většinou uskutečnitelné už proto, že nenalézají potřebnou odezvu v Německu. Jenže o některých jeho návrzích se přece jen diskutuje. A už samotná tato diskuse je v rámci Unie, která připomínala od svého rozšíření v roce 2004 spíše nehybnou bažinu, v níž se největší problémy nechávaly takříkajíc „vyhnít“, osvěžující.

Jak silní budou populisté?

K posílení tábora nejrůznějších populistických, nacionalistických a euroskeptických stran po evropských volbách téměř jistě dojde, přičemž dosavadní neformální velká koalice evropských lidovců a socialistů v Evropském parlamentu zřejmě ztratí svoji většinu. Jenže jak kritici Unie, kteří se z tohoto vývoje radují, tak o její osud se strachující pesimisté ignorují několik podstatných aspektů tohoto předpokládaného vývoje.

Tím nejdůležitějším je skutečnost, že strany, které se tak či onak vymezují proti další evropské integraci nebo proti existenci Unie samotné, nejsou zdaleka uhněteny z jednoho těsta. Ty, které hlásají nacionalismus ve stylu „naše země na prvním místě“, stojí fakticky proti sobě. Spojuje je sice odmítání EU, ale jinak se jejich „nacionalismy“ mohou jen na máločem shodnout.

Pěkně to ilustrují spory mezi italskou vládou, složenou z populistických stran, a jejich údajnými spojenci ze střední Evropy. Když italští vládní politici žádali visegrádské země o pomoc s migranty, kteří se do Itálie přeplavují přes Středozemní moře, okamžitě narazili. A to nejen u vlád těchto zemí, ale i u stran, s nimiž se jinak scházejí na pravidelných setkáních evropské „populisticko-nacionalistické internacionály“.

Jinými slovy: tyto strany, které jsou občas, pokud jde o jejich vztah k Unii, politickými analytiky označovány za „suverenistické“, mají a budou mít problém se sjednotit. Suverenita a národní zájmy jedné země se totiž ne vždy dají skloubit se suverenitou a národními zájmy zemí ostatních.

Mezi „suverenisty“ navíc nepanuje jednota, ani pokud jde o jejich hlavní cíle. Příkladem může být italská vládní koalice. Hnutí pěti hvězd je sice populistické, ale není prvoplánově protievropské. Spíše v řadě otázek volá po větší solidaritě Evropské unie s Itálií. Liga Mattea Salviniho je o poznání více nacionalistická a protievropská, přičemž jejím hlavním tématem je momentálně boj s migrací.

Napříč Unií lze najít i strany, které jsou primárně antiimigrační, ale nikoliv principiálně protievropské, anebo strany, které jsou principiálně protievropské, přičemž migrace je jen jedním z mnoha témat, která v boji proti EU využívají. Vytvořit z této plejády stran jednotný evropský tábor je v podstatě nemožné. Navíc, jak vidíme v Itálii nebo Maďarsku, když se tyto strany dostanou k moci, jde v otázkách národních zájmů jejich údajná spřízněnost stranou.

Pokud se průzkumy nemýlí, bude poměr křesel v Evropském parlamentu mezi „suverenisty“ a proevropskými stranami po volbách zhruba jedna třetina ku dvěma třetinám. Frakce evropských lidovců, socialistů, liberálů a zelených se sice liší v otázkách řešení ekonomických a sociálních problémů, ale v oblastech, které se týkají zásadních dilemat dalšího evropského směřování, se nakonec domluví mnohem snadněji než panoptikální a už nyní poněkud rozhádaný protievropský tábor.

Strach z Visegrádu

Předpokládané posílení „suverenistů“ v Evropském parlamentu nelze samozřejmě úplně podcenit, ale mezi západními politiky panují možná větší obavy z rozvratné politiky visegrádského uskupení. Jak ukazují příklady Polska a Maďarska, neumožňují evropské smlouvy důsledně zasáhnout ani proti zemím, které zjevně porušují základní principy, na nichž EU stojí.

Proti těmto státům sice lze zahájit řízení na základě článku 7 evropských smluv, které může teoreticky vyústit až v pozastavení jejich hlasovacích práv Evropské radě, jenže takové opatření musí být přijato jednomyslně všemi ostatními členskými zeměmi. Pokud si dva nebo tři státy, které porušují unijní principy, navzájem takříkajíc kryjí záda, mohou nejpřísnější sankce blokovat.

Země Visegrádu zatím vystupují poměrně jednotně, pokusy Evropské komise trestat Polsko a Maďarsko kritizují. A je jisté, že v případě hlasování Evropské rady o tom, zda má být Polsko nebo Maďarsko potrestáno odejmutím hlasovacích práv, by si tyto dvě země navzájem vypomohly vetem.

Jenže EU není úplně bezmocná. Existují i možnosti

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Názor

V tomto okamžiku nejčtenější