Jordan Peterson si myslí, že neomarxisté změnili Ameriku. Nezměnili ale nic, říká Jeffries
„Občas neuškodí být ironický. Dá vám to odstup od předvádění lidí, kteří si mysleli, že něco dělají,“ říká britský novinář Stuart Jeffries, který vydal novou knihu o postmodernismu. V ní na různých kulturních, politických a komerčních fenoménech ukazuje, jak jsme se po nástupu neoliberalismu stali více spotřebiteli než občany. V češtině mu zároveň vyšla jeho předchozí kniha Grandhotel nad propastí, v níž popisuje životní příběhy příslušníků neomarxistické Frankfurtské školy.
V rozhovoru se mimo jiné dočtete:
- Proč postmodernismus stále vládne světu;
- jak dokáže popkultura překonávat společenské normy;
- proč neomarxisté nesnášeli Hollywood a populární kulturu;
- co nám Frankfurtská škola může dát dnes.
Ve své knize zmiňujete, že existuje řada definic, respektive přístupů k uchopení postmodernismu a že se z něj stalo celkem vágní slovo. Co tedy znamená pro vás?
Máte pravdu. Myslím, že píšu o nějakých čtyřech definicích postmodernismu.
Lyotard (francouzský filozof, pozn. red.) mluvil o postmodernismu jako o situaci, kdy se myšlenka historického progresu – zabudovaná v marxismu, v Hegelovi, a dokonce i v americkém snu – stala nedůvěryhodnou. Nikdo tomuhle doopravdy nevěří. Na téhle klíčové myšlence postmodernismus stojí.
Z čehož plyne skoro až nihilismus. Například velká část univerzitního prostředí už nevěří v pravdu a objektivitu. Pro mě se to přímo odráží i v naší každodennosti – ztratili jsme víru ve společné ideály pokroku, socialismu nebo i národní myšlenky.
Spousta lidí si samozřejmě myslí, že postmodernismus je