Když se Putin rozplakal a obelhal lid svými emocemi, sbalil jsem kufry, říká herec, režisér a novinář Matvej Ganapolskij
V jeho hlase je obrovská energie. „Ven z éteru!“ zařve klidně na posluchače, který mu položí v přímém přenosu provokativní, podle něj hloupou otázku. Je nekorektní, sarkastický, arogantní, nesmírně vzdělaný a obrovsky populární. Matvej Ganapolskij popírá většinu zákonitostí žurnalistiky. Díky tomu patří mezi největší rozhlasové a televizní hvězdy postsovětského prostoru. Pokládat mu otázky je krajně riskantní, protože jen on určuje, která je hloupá, a která hodna odpovědi.
„Jdi do …! Slyšíš mě? Hajzle. Zrůdo… Co si to dovoluješ – telefonovat?! Ať už toho smrada tady víc nemusím čuchat. Jak si dovoluješ volat do studia a chválit člověka, kvůli kterému Ukrajina skoro zahynula?“ Následuje synonymum pro lejno. To vše v přímém přenosu.
Rok 2015. Agrese Ruska proti Ukrajině vrcholí. Novinář a moderátor Matvej Ganapolskij žije v ukrajinském Kyjevě a pokračuje v tom, co dělal v Moskvě: tam se proslavil břitkými glosami, sarkasmy, politickou nekorektností a někdy velmi agresivním chováním vůči svým posluchačům, ale taky neobyčejně vtipným projevem a hlubokými znalostmi historických souvislostí.
Je takové chování k posluchačům z vaší strany upřímnost, součást pěstěného image „zlého novináře“, nebo manýra?
Je to moje přirozenost. Nikoho nehraju. Jsem živý člověk. A to je možná podstata mé popularity. Pohybuju se v novinařině přes 30 let. Naučil jsem se poslouchat, ale také klást jasné otázky a vynutit si na ně jasnou odpověď.
Pokud moji kolegové nebo posluchači nechápou mnou zformulované myšlenky a snaží se oponovat za každou cenu, dokáže mě to rozzuřit. Nebo když do studia volá člověk, jehož jediným přáním je říci nějakou pitomost. Také mě to rozběsní, okamžitě ho přeruším a vyhodím z vysílání.
Ale když se někdo hloupým narodí, není to tak úplně jeho vina…
Tak ať nevolá do rádia, když já vysílám.
Není to urážlivé?
Kdepak. Já nikým nepohrdám. Ale také nehodlám ztrácet svůj čas diskusemi o hloupostech. Protože hloupí oponenti nad tebou vždycky zvítězí.
To nezní moc sebejistě…
Prostě jen proto, že jich je víc.
A chytří oponenti vám nevadí? S těmi jste ochoten ztrácet čas?
Nejsem žádný stojánek na mikrofon, ale partner při rozhovoru. Je mi 65 let a to už je věk, který mi dává právo neztrácet čas blbostmi. Rád diskutuju, ale hosty si vybírám sám. Musejí být schopni dialogu určité úrovně.
Byl jste na vrcholu kariéry, jeden z nejpopulárnějších novinářů v postsovětském prostoru. Co bylo tou poslední kapkou, která vás donutila odejít z Ruska?
V roce 2007 se konaly volby do Státní dumy. Do rozhlasové stanice Echo Moskvy, kde jsem pracoval, každou vteřinu přicházela svědectví o nemyslitelných podvodech, falzifikacích a podrazech. Celá země byla pokořena falší. Byl jsem neskutečně naštvaný, ale nekřičel jsem. Nejsem žádný revolucionář. Zažil jsem Brežněva i všechny ty další generální tajemníky. Proto jsem se naučil být trpělivý.
Jak říkal Šalomoun, tohle taky přejde. I v roce 2007 jsem si říkal, že to přejde. Jenže v tu chvíli na Manéžní náměstí v Moskvě přijel náklaďák, na něj si stoupnul Vladimir Putin a začal citovat Borodino (poema Michaila Lermontova publikovaná v roce 1837, pozn. red.). A najednou se rozplakal a prohlásil: „Zemřeme u Moskvy, stejně jako naši bratři tady umírali.“ Dívám se na něj, jak pláče, a v jeho ruce jsem viděl zmuchlané