Sešel jsem do sklepa posvítit si na své přízraky. Martin Myšička o Dejvickém divadle, zkoumání sebe sama a hranicích poznání
Na seriálu Zkáza Dejvického divadla se podíleli všichni herci i neherci této momentálně (hned po Národním divadle) asi nejznámější české divadelní scény. „Mirek Krobot nás vytěžil. A my jsme mu to dovolili,“ říká současný umělecký šéf Martin Myšička. Nebudí se v noci úzkostmi, že zánik skutečně přijde? Jak jako studovaný fyzik vnímá divadlo a jako herec fyziku? S jakými přízraky svádí svou vnitřní válku? Jsou herci namyšlení, spí každý s každým a jedou v drogách, jak se v seriálu tvrdí? A jak se Myšička „ovčelil“?
Pamatujete si na svůj první den tady v divadle?
Poprvé jsem sem šel udělat záskok, to bylo v době, kdy jsem hrál ještě v Národním, ale nemohl jsem to divadlo tady v Dejvicích nikde najít. Žádný cedule, mobily tehdy ještě běžně nebyly, byl leden 1997.
Ale nakonec jste scénu v Zelené ulici úspěšně našel. Co bylo pak?
Hrál jsem záskok v Kennedyho dětech. Druhá výrazná vzpomínka se váže k první čtené zkoušce hry Utišující metoda, kdy už jsem byl v angažmá. Měl jsem ale jen malou roli, abych dopsal diplomku na Matfyzu. Večer před zkouškou jsem měl představení v Národním, kde jsem ještě dohrával. Pak se něco slavilo, protáhlo se to a já nad ránem skončil v kavárně s panem Švehlíkem. Tehdy už jsem mu mohl říkat Lojzo, čehož jsem si hrozně považoval.
A Lojza říkal, ať pozdravuju Mirka Krobota. Byli kamarádi. Tak jsem šel rovnou a takhle se prásknul: „Byl jsem s Lojzou na snídani a mám pozdravovat, trochu se nám to včera protáhlo.“ A pak začala zkouška. Na první čtené nejdřív režisér a dramaturg vykládají, o čem hra je a jak ji vnímají, moc aktivně se do toho herci nezapojují…
Ajaj…
Ano, tušíte správně. Na pět minut jsem si zdřímnul. Maličko. Ostatní teda tvrdili, že jsem to prospal celý.
Solidní start. Ale nechali si vás a už jste tu přes dvacet let. Měl jste toho tady někdy plný zuby?
Plný zuby ve smyslu, že by mě to štvalo, to ne, ale byla i náročnější období.
Pořád se ve vás ještě tloukla fyzika s divadlem?
V té době jsem už věděl, že chci dělat divadlo, ale studia fyziky jsem chtěl dokončit. Přelaďování od hraní ke skriptům byl fakt problém. Později jsem zase nestíhal, když jsem už měl rodinu a k tomu i práci mimo divadlo. Bylo a vlastně to pořád je těžký, všechno nějak skloubit a spojit. Taky jsem občas dostával jiný role, než na které jsem si myslel. Ale to jsou běžný věci. V zásadě jsem typ, který má rád zázemí. Líbilo se mi, že něco společně tvoříme. A dneska mám dobrý pocit, že už za náma skutečně něco je.
Jste běžec na dlouhé tratě? I ve vztahu? Stále stejná manželka, dospívající děti.
Zřejmě jsem ten, který má rád zázemí divadla i rodiny, nejsem asi zrovna přelétavej typ. Ale k tomu je asi potřeba dodat, že v Dejvickém jsem zakotvil až poté, co jsem si mohl zkusit hrát v několika různých divadlech, a oženil jsem se až ve třiceti. Ale jo, jsem spíš týmovej hráč než solitér.
Já bych to Ivanovi neudělal
Divadlo děláte čtvrtstoletí. Když se ohlédnete, vnímal jste ho tehdy jinak než dnes? Dělal jste ho s jinou představou, jinak?
Je to jiný – se zkušeností, věkem. První, co mě k tomu napadá, že tehdy jsem asi mnohem víc
Dnes je Váš šťastný den!
Tento článek je normálně zamčený, ale vy si ho můžete prečíst zadarmo po ověření Vašeho emailu. Nemějte obavy, Váš email nikdy nepředáme jiné firmě.
