Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Sešel jsem do sklepa posvítit si na své přízraky. Martin Myšička o Dejvickém divadle, zkoumání sebe sama a hranicích poznání

"Chceme si zachovat živost a hravost vnitřního dítěte v nás, přitom ale musíme víc plánovat, dobře rozložit síly," říká umělecký šéf a herec Dejvického divadla Martin Myšička. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N
„Chceme si zachovat živost a hravost vnitřního dítěte v nás, přitom ale musíme víc plánovat, dobře rozložit síly,“ říká umělecký šéf a herec Dejvického divadla Martin Myšička. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Na seriálu Zkáza Dejvického divadla se podíleli všichni herci i neherci této momentálně (hned po Národním divadle) asi nejznámější české divadelní scény. „Mirek Krobot nás vytěžil. A my jsme mu to dovolili,“ říká současný umělecký šéf Martin Myšička. Nebudí se v noci úzkostmi, že zánik skutečně přijde? Jak jako studovaný fyzik vnímá divadlo a jako herec fyziku? S jakými přízraky svádí svou vnitřní válku? Jsou herci namyšlení, spí každý s každým a jedou v drogách, jak se v seriálu tvrdí? A jak se Myšička „ovčelil“?

Pamatujete si na svůj první den tady v divadle?

Poprvé jsem sem šel udělat záskok, to bylo v době, kdy jsem hrál ještě v Národním, ale nemohl jsem to divadlo tady v Dejvicích nikde najít. Žádný cedule, mobily tehdy ještě běžně nebyly, byl leden 1997.

Ale nakonec jste scénu v Zelené ulici úspěšně našel. Co bylo pak?

Hrál jsem záskok v Kennedyho dětech. Druhá výrazná vzpomínka se váže k první čtené zkoušce hry Utišující metoda, kdy už jsem byl v angažmá. Měl jsem ale jen malou roli, abych dopsal diplomku na Matfyzu. Večer před zkouškou jsem měl představení v Národním, kde jsem ještě dohrával. Pak se něco slavilo, protáhlo se to a já nad ránem skončil v kavárně s panem Švehlíkem. Tehdy už jsem mu mohl říkat Lojzo, čehož jsem si hrozně považoval.

A Lojza říkal, ať pozdravuju Mirka Krobota. Byli kamarádi. Tak jsem šel rovnou a takhle se prásknul: „Byl jsem s Lojzou na snídani a mám pozdravovat, trochu se nám to včera protáhlo.“ A pak začala zkouška. Na první čtené nejdřív režisér a dramaturg vykládají, o čem hra je a jak ji vnímají, moc aktivně se do toho herci nezapojují…

Ajaj…

Ano, tušíte správně. Na pět minut jsem si zdřímnul. Maličko. Ostatní teda tvrdili, že jsem to prospal celý.

Solidní start. Ale nechali si vás a už jste tu přes dvacet let. Měl jste toho tady někdy plný zuby?

Plný zuby ve smyslu, že by mě to štvalo, to ne, ale byla i náročnější období.

Pořád se ve vás ještě tloukla fyzika s divadlem? 

V té době jsem už věděl, že chci dělat divadlo, ale studia fyziky jsem chtěl dokončit. Přelaďování od hraní ke skriptům byl fakt problém. Později jsem zase nestíhal, když jsem už měl rodinu a k tomu i práci mimo divadlo. Bylo a vlastně to pořád je těžký, všechno nějak skloubit a spojit. Taky jsem občas dostával jiný role, než na které jsem si myslel. Ale to jsou běžný věci. V zásadě jsem typ, který má rád zázemí. Líbilo se mi, že něco společně tvoříme. A dneska mám dobrý pocit, že už za náma skutečně něco je.

Jste běžec na dlouhé tratě? I ve vztahu? Stále stejná manželka, dospívající děti.

Zřejmě jsem ten, který má rád zázemí divadla i rodiny, nejsem asi zrovna přelétavej typ. Ale k tomu je asi potřeba dodat, že v Dejvickém jsem zakotvil až poté, co jsem si mohl zkusit hrát v několika různých divadlech, a oženil jsem se až ve třiceti. Ale jo, jsem spíš týmovej hráč než solitér.

Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Já bych to Ivanovi neudělal

Divadlo děláte čtvrtstoletí. Když se ohlédnete, vnímal jste ho tehdy jinak než dnes? Dělal jste ho s jinou představou, jinak?

Je to jiný – se zkušeností, věkem. První, co mě k tomu napadá, že tehdy jsem asi mnohem víc  prožíval sám sebe. Pořád jsem řešil, jestli obstojím, jestli to nebo ono dokážu zahrát, jak chytnu tu postavu, co mám hrát. Taky pro mě bylo strašně přitažlivé, že jsem díky svým rolím poznával i jiné přístupy k životu. Zkoušel jsem si, jaký by to bylo, kdybych byl někdo jiný nebo žil jinak. A to ne pouze racionálně, ale prožitkově. Otvíralo mi to nové pohledy na život, dokonce bych řekl, že některé inscenace můj život i dost ovlivnily.

Vzpomínáte na něco konkrétního?

Úplně hmatatelný to bylo už v Disku, když jsme dělali jako absolventské představení Dostojevského Idiota (Martin Myšička v něm hrál hlavní roli knížete Myškina, za svůj výkon získal Cenu Alfréda Radoka jako talent roku 1994, pozn. red.). Všichni jsme se do toho ponořili naplno, skočili jsme do toho po hlavě a ten svět nám prosákl do života.

Dovedl byste to nějak přiblížit?

Podle jungovské psychologie se tomu říká synchronicita. Když se něčím intenzivně vnitřně zabýváte, začne vás to potkávat i ve vnějším světě. Pro nás všechny v ročníku na DAMU to bylo nové, a proto nás to tak převálcovalo. Svět Dostojevského, plný vášně a běsů a velkých, mnohdy až hraničních emocí, nás skutečně ovlivnil.

Mnozí z nás prožívali mučivé vztahové problémy, rozchody a smiřování a opět rozchody. V tom může být divadlo i nebezpečné, pokud se zabýváte něčím, co vás přesahuje nebo co ještě nemáte jako člověk odžito a integrováno, tak ten mentální svět hry vás k tomu přinutí. Je to velká výzva k práci na sobě a minimálně k nějaké psychohygieně, rozlišování privátního a hereckého života.

Inscenace Elegance molekuly, v níž Martin Myšička ztvárnil chemika Antonína Holého, který vyvinul lék proti AIDS, získala Cenu divadelní kritiky (navazující na Ceny Alfréda Radoka) Hra roku 2018. Podle lidí, kteří Holého znali, jej Myšička vystihl skvěle, i s mouchami, které měl ve své povaze. Foto: Hynek Glos, Dejvické divadlo

Jestli tomu správně rozumím, tehdy jste od divadla hlavně získával.

Dá se to tak říct. Tedy v tom smyslu otvírání nových obzorů, což se děje vlastně pořád, ale teď už je pro mě víc důležitý i něco jiného. Myslím, že to říkal Petr Čepek, že do čtyřiceti nasával v divadle s každou novou hrou nové věci, po čtyřicítce víc přemýšlel o tom, co on dává divákům. Skrze sebe, skrz autora, téma hry a vůbec celou inscenaci.

A s tím souhlasím. Zřejmě to tak má většina herců. Navíc divadlo je kolektivní práce, obrovsky důležitá je ta souhra všech zúčastněných, vzájemná inspirace, synergie. To je velká přidaná hodnota a divák ji určitě silně vnímá. S každým rokem si uvědomuju víc a víc, že hrajeme nejen proto, že nás to baví, ale že hrajeme právě především pro diváky, kteří na nás chodí. A kteří za to platí. Je to pro mě čím dál více v tomto smyslu cennější.

Tak jste to institucionalizoval, když jste se stal uměleckým šéfem.

To se mi přihodilo. Nikdy předtím bych na tuto funkci, jak se říká, ani ve snu nepomyslel.

„V roce 1997 jsem měl před podpisem smlouvy v Národním divadle, ale přišli za mnou Lukáš Hlavica a Ivan Trojan, jestli bych s nimi nešel dělat divadlo do Dejvic, kde už byl celý ročník Mirka Krobota. V září 1997 zde vznikla jakási fúze toho ročníku a nás. Přidal se David Novotný a Igor Chmela a začala naše první společná sezona.“ Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Jak jsme viděli ve Zkáze Dejvického divadla. Opustil vás Miroslav Krobot (ve skutečnosti po něm nastoupil ještě Michal Vajdička), tak byla otázka, kdo to vezme po něm. A Martin Myšička navrhl Ivana Trojana, Ivan Trojan Martina Myšičku a Pavel Šimčík Pavla Šimčíka.

Tak je to v seriálu. Ve skutečnosti to vzešlo z různých společných diskusí na schůzích. Probíraly se i jiné varianty, například přechodný triumvirát, než najdeme někoho jiného zvenku. Ale pak Ivan skutečně navrhl mě, všichni ostatní s tím k mému překvapení souhlasili a vyzvali mě, ať to vezmu. Já si vzal týden na rozmyšlenou a pak jsem to po zvážení všech pro a proti přijal. Kdybych to měl říct jednoduše, dospěl jsem k názoru, že to prostě nemohu odmítnout. Kvůli souboru, ale i kvůli sobě samému.

Martin Myšička (49) 

Vystudoval činoherní herectví na pražské DAMU a Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy v oboru subnukleární fyzika. Už během studií hrál mimo jiné v Národním divadle. V roce 1994 získal Cenu Alfréda Radoka Talent roku.

Od roku 1997 je v angažmá Dejvického divadla, dvě inscenace režíroval (Krajina se zbraní, Interview). Od 1. ledna 2017 je uměleckým šéfem. Hrál v mnoha filmech a seriálech (Pět mrtvých psů, Dabing Street, Čtvrtá hvězda, Jedna ruka netleská, Šeptej), jeho dosud největší rolí byl novinář ve filmu Petra Zelenky Ztraceni v Mnichově.

Jeho žena Barbara Myšičková je autorka několika knih (například Božská réva) a učitelka angličtiny. Obě dcery se věnují grafickému designu. „Mladší ale začíná koketovat i s divadlem, chodí do amatérského souboru Old Stars,“ říká Myšička.

Je taky včelař začátečník. „Pustili jsme se do toho s mou ženou. Řetězcem náhod jsme se jednou ocitli v medové kavárně Jirky a Jana Němcových. Jirka nás vzal ven k úlům, vyndal holýma rukama plástev obalenou včelama. ‚To jsou hodný včely, nebojte se.‘ A podal nám to. Kouká na nás a povídá: ‚Vy jste jasný včelaři, musíte to dělat!‘ Ovčelil nás.“

To je dobře, že jste řekl, že i kvůli sobě samému. To spasitelství by vypadalo dost nabubřele. Byla to tedy osobní výzva? Polichocení? Uznání?

To bych kecal, kdybych tvrdil, že mi to neudělalo i dobře. Ale právě i to, jestli to není jen past mého polichoceného ega, jsem se v sobě snažil rozpoznat. Určitě jsem se „neobětoval“, že bych teď tíhu celého divadla držel jen na svých bedrech. A o nějakém spasitelství už vůbec nemůže být ani řeč, to fakt ne. A ani si neujíždím na tom, že teď mám funkci, jsem něco víc a můžu tedy bouchat do stolu.

Tak trošku si občas bouchnete, ne?

Mám pravomoci, ale mám i zodpovědnost, takže se nemůžu vyzout ani z toho bouchnutí do stolu. Tedy obrazně řečeno. Jsme přátelé, ale i ta nepopulární rozhodnutí musím umět udělat, když už jsem tu funkci vzal. Říká se, jaká jsme parta. Jsme, ale to je bonus. Hlavně musíme dělat dobrou práci. A ta se dělá mnohem lépe v přátelském a důvěrném ovzduší. Musí nás však spojovat především kvalita a náročnost na sebe, samotná dobrá parta dobrý divadlo neudělá.

„My jsme si to svoje divadlo vlastně stvořili. Začínali jsme prakticky od nuly, postupně přicházeli další, někdo odešel, někdo přišel. Myslím, že dnes můžeme říct, že je to naše divadlo. A je to neustálý živý a otevřený proces. A uvidíme, jestli tu budeme ještě rok, pět let nebo třeba ještě v sedmdesáti,“ říká Martin Myšička o Dejvickém divadle. Repro: ČT

Ivana Trojana jste tedy nenavrhnul?

Ne, já bych mu to neudělal! (Směje se)

Nepřepadly vás v posledních pár letech, kdy jste umělecký šéf, úzkosti: Ježíšmarjá, aby s Myšičkou ta zkáza fakt nepřišla?

Napadlo mě to, ale úzkosti to snad nejsou. Tedy občas na mne padá tíha a pochybnosti, zda jsem na to dostatečně kompetentní. Mirek Krobot odešel na vrcholu. Michal Vajdička udržel status quo a odešel. A já? Může se stát, že to opravdu půjde do kytek. I když to třeba nemusí být jen kvůli mně. Je pravda, že se potkáváme s problémy, které jsme dřív neměli.

S jakými?

Paradoxními. Naši herci jsou tak žádaní pro film a televizi, že je stále těžší se už jenom sejít. Pořád jsou tu otázky. Co dál? Nechceme fungovat jen tak ze setrvačnosti. Chceme tvořit, hledat nové možnosti. Zároveň nevyhořet. Chceme, aby nás to pořád bavilo, zajímalo. Těch různých nebezpečí je moc, dřív na nás nebylo tolik vidět jako teď. Známe ta rizika a vědomě s nimi snad i pracujeme. A je důležité, že divadlo chceme prostě dělat dál. Dát tomu maximum. Má to smysl.

V prvních sezonách prožívalo divadlo rozvoj a expanzi. A nyní jsme již jinde, v jakémsi stadiu udržitelného rozvoje, kdybych si měl půjčit termín z ekonomie. Tedy chceme si zachovat živost a hravost vnitřního dítěte v nás, přitom ale musíme víc plánovat, dobře rozložit síly, nelze stihnout všechno. Musíme se i střídat, mít čas na odpočinek. Prostě někdy méně je více.

Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Mám své stíny, jako každej

Blíží se premiéra hry Přízraky od Henrika Ibsena. Někde jste před časem řekl, že je pro vás důležité, aby divadlo reagovalo na společenské změny a současnost. Jak do toho zapadá tahle hra?

Máme na repertoáru inscenaci Vražda krále Gonzaga, ve které mimo jiné zpřítomňujeme kauzu otrávení Alexandra Litviněnka, ke stému výročí vzniku republiky jsme uvedli koncertní verzi Havlovy hry Zítra to spustíme spojenou v druhé části s besedou s Petrem Pithartem a Erikem Taberym. V inscenaci Elegance molekuly zase skládáme hold objevům chemika světového formátu Antonína Holého.

Přesto si myslím, že naše cesta asi není dělat přímo politické hry nebo politickou satiru, spíš chceme hrát o věcech, které ve společnosti můžou rezonovat. A když uvážíme, že každá společnost je vždy složená z rodin a jedinců, můžeme se obrátit i tam. Do jaké míry člověk žije v pravdě sám se sebou? Co vychází z jeho vnitřního etického přesvědčení, a co je naučená morálka, nebo dokonce pseudomorálka?

Přízraky, přes sto let stará hra, jsou především o základních vztazích v rodině, o archetypech dětství, manželství, rodičovství. Na přízraky můžeme nahlížet jako na ty jungovské stíny, vytlačované nebo potlačované pocity a zážitky, které se nehodily nebo nehodí do naší reality. Ta hra je o rozporu vnitřní pravdy s vnějšími naučenými pravidly a o tom, že nakonec pravda, i když bolestná, může být úlevná a povznášející. A to bych řekl, že může být též velmi aktuální.

A přízraky a úhlavní nepřátele si taháme všude s sebou, ve vlastní hlavě, ne?

Vlítlo mi teď do hlavy slovo džihád, což, jestli se nepletu, není původně svatá válka proti vnějším nepřátelům, tedy jakési vraždění ve jménu „pravdy“, ale je to vnitřní válka, ve které každý bojuje se svými démony a stíny.

S jakými bojujete vy?

To vám neprozradím. Proč vyzrazovat intimní věci? Ale mám své stíny, jako každej. Taky bojuju. I když slovo boj není úplně to pravé. Spíše než boj bych to přirovnal k tomu, že musím sestoupit do svého vnitřního sklepa, abych se s nimi setkal, posvítil si na ně a nějak je do svého vědomí integroval. Protože jinak hrozí, že ty stíny jednoho dne prorazí pomyslné vězení, kam jsem je zavřel, a nekontrolovatelně se zmocní mého života.

Tak za nimi do sklepa chodíte?

Jo. Ale nevím, do jaké míry se mi to daří nebo nedaří. Základní problém je, že nejsou z principu v mém vědomí, proto se tak špatně odhalují, a navíc je to hledání vždycky spojené s nějakým strachem nebo minimálně pochybností.

Svítíte na ně jen sám nebo s pomocí nějakých odborníků na duši?

Takové pomoci se nezříkám, naopak když vidím někoho, kdo by mi mohl pomoci, přitahuje mě ho oslovit. Rozhodně myslím, že terapie nebo psychoterapie nejsou dobré jen k hašení požárů.

Ale je dobrý hledat v sobě i potenciální ohniska?

Jeden můj kamarád psychiatr mi říkal, že nejlepší čas, kdy se sebou něco dělat, je právě v čase, když člověk není akutně něčím drcen. A pokud chci rozvíjet svůj život, musím si klást otázky: Co jsem já? Co chci? Jaký je můj úkol? Jak skloubit všechny fazety života? Práce s tělem a myslí mě tedy zajímá, i když jsem taky někdy línej a nedůslednej.

Praktikujete i meditace?

Mám za sebou nějaké meditační zásedy, ale nemůžu říct, že bych meditoval pravidelně. I tahle metoda má svoje plusy a minusy, spíš možná mantinely. Ale nevím, jestli to chci všechno zveřejňovat.

Nechci tlačit, jen zkouším, kam mě pustíte.

Prostě si myslím, že je dobrý sám se sebou něco dělat.

„Máme na repertoáru třeba inscenaci Vražda krále Gonzaga, ve které mimo jiné zpřítomňujeme kauzu otrávení Alexandra Litviněnka, přesto si myslím, že naše cesta asi není dělat přímo politické hry nebo politickou satiru, spíš chceme hrát o věcech, které ve společnosti můžou rezonovat.“ Foto: Hynek Glos, Dejvické divadlo

Když jsem četla starší rozhovory s vámi, měla jsem pocit, že se někdy pouštíte až za hranice toho, co je doložené nebo ověřitelné vědeckým poznáním. Na kartářky a astrology bych vás ale netipovala nebo se pletu?

Jsem v tom opatrný, ale musím říct, že astrologie mi taky docela pomohla.

Aha. Vážně?

Jako matfyzák jsem míval na astrologii dosti skeptický pohled, ale pak mi jedna astroložka udělala můj podrobný horoskop a já žasnul. Byl sice do jisté míry obecný, ale v mnohém velmi trefný.

Není tohle právě princip „fungování“ astrologie? Že si člověk něco z té nabídky prostě vybere? V astrologii nevěřím, ale dokážu si to, co říkáte, pro sebe racionalizovat tím, že si člověk do těch obecnějších profilů promítá sám sebe, ať už to, jak se sám vidí a chce vidět, tak možná i pochybnosti, temné kouty. V tom to může být asi přínosné podobně jako sezení s psychologem, pokud má člověk štěstí na dobrého psychologa v astrologovi. Máme asi tendenci si nacházet zrcadlení, pokud jsme něčemu nakloněni věřit, ne?

I tak to asi funguje. Já taky moc nevěřím, že by mi horoskop mohl přesně říct, že mi třeba 5. dubna odpoledne spadne cihla na hlavu, spíše mluvíme a nějakých tendencích, tématech života, aspektech mysli, kdy a jak se mohou silněji projevit. Co mám v sobě za překážky, jaké mám dispozice. Neberte to jako propagaci astrologie. Ale proč by nemohly vesmírné rytmy být v nějaké souvztažnosti s těmi našimi vnitřními? Když vám někdo udělá podrobný horoskop, je tam těch aspektů spousta, budou si i protiřečit, ale něco vám třeba ťukne. Vnímám to spíš jako sebepoznávací techniku. A mluvím o psychoastrologii nebo o jungovské astrologii.

Takhle to beru.

A když je astrolog dobrej, tak se na toho člověka napojí i nějak přímo.

No…

Mám takovou zkušenost a nejsem zdaleka sám, že jsem se setkal s člověkem, který mě viděl poprvé a říkal o mně neuvěřitelný věci. Prý se umí napojit na hlubší vrstvy mé mysli. A co já s tím mám teď dělat? Jak si to vysvětlit? Na to je fyzika krátká. Existují prostě konkrétní prožitky konkrétních lidí, které není možné vědecky uchopit. Jsou za hranicí současné vědy.

Jistě. Ale na druhou stranu některé „neuvěřitelné“ věci věda vysvětlit umí, roli hraje psychologie, sugesce. Neurovědy umí vysvětlit třeba i ono „světlo na konci tunelu“ při klinické smrti a podobně.

Zároveň rozumní vědci přiznávají, že zkoumají, jak co funguje, ale že zdaleka neví všecko. A hlavně nevědí nic o tom, proč to tak funguje. Nejsem třeba zastáncem redukcionismu ve fyzice, který říká, že když budeme umět přesně popsat chování elementárních částic a polí pomocí rovnic, budeme pak schopni z toho odvodit „celý vesmír“. To mi teda nekonvenuje. Existuje hezký bonmot: Jak z Maxwellových rovnic odvodíte Shakespearovy sonety? No, a já si myslím, že ty sonety ze sebelepších rovnic nejlepších teorií prostě neodvodíte.

Racionální pohled na svět přece zahrnuje existenci nadání, talentu, empatie, tvořivosti…

A mě třeba zajímá, proč je někdo schopen vytvořit nějaké dílo, co je to ta inspirace, nápad? Proč se částečky hmoty někdy poskládají takhle a vznikne třeba slon a jindy člověk? Jsme opravdu jen shlukem složitého tance elementárních částic? Za tím přece musí být nějaká idea, ne? Vypadalo to, že vše se dá vysvětlit pomocí DNA. No dobře, ale i kdybych přijal, že v DNA je obsažena veškerá informace o organismu, tak jak ta informace vznikla? A kdo a nebo co ji spouští?

I v buddhismu se pracuje s pojmem prázdnoty ve smyslu, že když rozložím vůz na jednotlivé součástky, nezbyde z něj nic. Ale kde je pak ta idea toho vozu? Když vůz vznikal, někdo ty součástky podle jistého návrhu poskládal. A život? Vznikl náhodou? Někdo to přirovnal k tomu, že pravděpodobnost vzniku života cestou náhodného výběru je zhruba stejná, jako kdybyste házeli bomby na smetiště miliardkrát a miliardkrát, až by jednoho dne z toho vznikl Boeing 737. Ale to už jsme hodně daleko.

Líbí se vám článek Deníku N? Pokud nechcete přijít o ty další, objednejte si do mailu některý z našich přehledů, které pravidelně posíláme. Vybrat si můžete na této stránce.
„Dostávám nabídky i od opravdu velice zkušených, výborných herců, beru to jako poctu pro naše divadlo, ale musím psát odmítavé odpovědi. Někoho nového bereme jen velmi výjimečně a opatrně. A rozhodují i jiné věci než to, jak kdo umí hrát. Důležité je, aby každý byl nejen silná osobnost, ale aby byl i schopen a ochoten být součástí organismu. Musí mezi námi fungovat, jak se říká, chemie.“ Martin Myšička a Hynek Čermák ve hře Dealer´s Choice. Foto: Hynek Glos, Dejvické divadlo

Jsme. Ale ze své zkušenosti z rozhovorů s vědci – a prý tomu nahrávají i některé výzkumy – mám pocit, že mezi fyziky, hlavně těmi, kteří dělají kvantovou fyziku a astrofyziku, je více věřících lidí, ať už věřících v Boha, nebo v něco, co nás přesahuje, než například mezi molekulárními biology. Jako by astrofyzik pro své poměrně abstraktní teorie kus mystiky potřeboval, zatímco biologové život vidí, jak je, třeba pod mikroskopem.

S tím souhlasím. Moje osobní zkušenost je taková, že jsem jako člověk vychovaný v materialismu vstoupil na Matfyz, abych mohl zkoumat vesmír a nebo naopak oblasti mikrosvěta, ale právě fyzika mne dovedla k tomu, že s materialismem při pohledu na realitu kolem sebe prostě nevystačím.

Ukazuje se, že hmota a energie je dvojí projev téhož, a pak, že i na tu hmotu lze pohlížet jako na jakousi stojatou vlnu. Ale vlnu čeho? To je přece idea. A co je to vlastně energie? Samotná kvantová teorie nás přivádí k tolika paradoxům, které si ani nelze do důsledku představit. Zkoumáme fyzikální zákonitosti vesmíru, ale jak je možné, že to ta hmota „ví“, že se má chovat podle těchto zákonů? A skutečně se tak chová? Jak vznikly ty zákony? A jak to že pomocí ryze abstraktních pojmů matematiky, tedy idejí, lze naši realitu popisovat a ono tu funguje? A tak dále a tak dále.

Věřím, že je tu něco vyššího, než jsem já jako jedinec. Žiju v tom těle, ale je to tělo moje? A jsem já právě a pouze toto tělo? Z pohledu vědy jej tvoří 100 miliard buněk a ještě víc miliard kooperujících bakterií, já nic vědomě nedělám a funguje to. Kdo to teda řídí? Jak to řídí, proč se to řídí? A takhle bych se mohl ptát dál hodně dlouho.

Otázky. Samé otázky… À propos, otázky pokládáte i vědcům, které si zvete jednou za měsíc sem do Antikvariátu do svého pořadu Co.Media. Teď tu budete mít astrofyzika Davida Heyrovského. Připravujete se dopředu?

Trochu ano, abych věděl, na co bych se mohl ptát, o čem se můžeme bavit. Zrovna David je můj spolužák z Matfyzu, byť z jiného kruhu. To od něj jsem měl kdysi půjčený zápisky z kvantové teorie pole, když už jsem přebíhal mezi Matfyzem a DAMU. Už tehdy bylo jasný, že je o nějaký ten level výš, on si zjednodušoval zápis složitých věcí z přednášek, protože to pro něj bylo jasný, kdežto já se v tom topil.

Osvědčilo se mi být v pozici zvídavého, ale ne moc zasvěceného posluchače, tak mě to i baví, můžu si dovolit pokládat i hloupý otázky. Není to přednáška, ani jen veselé historky z natáčení, ale spíš pokus se ponořit do daného tématu a ptát se, jak host vidí svět očima svého oboru. V tomto případě jak vidí vesmír astrofyzik.

„Různými oklikami jsem se dostal k fyzice, chtěl jsem věci poznávat, rozumět jim. Ale nenaplňovalo mě to. Nakonec mě něco odtáhlo k divadlu. Divadlo mi poskytovalo možnost prožívání a to pro mě bylo přitažlivý. V té době jsem taky objevil jungovskou psychologii a pak i svět transpersonální psychologie v knihách Stanislava Grofa. A od té doby mám prostě podezření, že naše vnímání reality smysly je omezené a neúplné. Rád bych poznal, jak to je. Rád bych v sobě vystavěl mosty mezi vědou a tím, co nejde vědecky prokázat, ale to neznamená, že to neexistuje.“ Snímek z filmu Petra Zelenky Ztraceni v Mnichově. Foto: Lucky Man Films

Vy se ptáte astrofyzika, jak vidí vesmír, já se ptám divadelníka, jak vidí divadlo.

Jako setkání živých lidí s živými lidmi a díky této unikátnosti bude žít dál i ve světě všech různých jiných médií. Baví mě to sdílení mezi jevištěm a hledištěm, zajímá mě to. Opravdu krásný chvíle vznikají, když to, co hrajeme na jevišti, rezonuje s publikem. Divadlo je setkání, předávání obrazů, otevírání zpřítomnění nových světů. A přitom každý večer je trochu jiný, rozhodují detaily. Nebo to, jaká se sešla společnost v hledišti. Stejný představení někdy září a jiskří, jindy ne. To je na tom vzrušující.

Je jasné, že Zkáza Dejvického divadla je hra, obrovská nadsázka, ale hrajete sami sebe a ta podstata těch typů a charakterů, jak jsou napsané, vychází opravdu z vás. Představuju si, že přes všechnu srandu muselo být někdy nepříjemné vidět třeba nějaké své vlastnosti nebo zlozvyky ve scénáři. Brnkalo to na takový ty struny: „Jauvajs, to jsem asi fakt já. Jsem takhle trapnej?“

Na všem, co jste řekla, něco je. Ale my jsme do toho mohli trochu mluvit, říct stop tam, kde to bylo pro nás třeba moc. Ale hlavně je na tom snad znát, že si ze sebe umíme udělat srandu. A taky si děláme srandu z věcí a klišé, co si možná lidi o divadle a hercích myslí, že jsou drbny, že spí každej s každým, jedou v drogách a jsou namyšlení.

Což samozřejmě není ale vůbec, ale ani trošku pravda!

Jistě! A já doufám, že pod tím vším nebo možná nad tím vším je cítit radost z divadla. Jo, kdybych to měl říct úderně, Mirek Krobot nás pro ten scénář vytěžil, ale my jsme mu to dovolili. A vlastně jsme mu dokonce pomáhali.

Rozhovory

Kultura

V tomto okamžiku nejčtenější