Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Věděl jsem, že i když řeknu ne, stejně se neubráním. Kněz mě zneužíval a pak jsem se mu z toho musel zpovídat

Jiřímu Kylarovi je 44 let, podniká v typografii a je zastupitel v obci Halouny. Aktivně působí v řevnické farnosti, je ženatý a má tři děti. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N
Jiřímu Kylarovi je 44 let, podniká v typografii a je zastupitel v obci Halouny. Aktivně působí v řevnické farnosti, je ženatý a má tři děti. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Bylo mu dvanáct let, když ho začal sexuálně zneužívat katolický kněz. Později se Jiřího Kylara snažil přesvědčit, že je pro kněžství zrozený, a dokonce mu nabídl své ministranty, až on „nebude moct“. Kylar dnes sám obětem sexuálního zneužívání kněžími pomáhá.

Článek Renaty Kalenské byl v prestižní Novinářské ceně oceněn jako nejlepší rozhovor roku 2019. Povídání s Jiřím Kylarem při této příležitosti odemykáme i pro ty, kdo ještě nejsou předplatiteli Deníku N. Pokud by vás rozhovor zlákal k úvaze si Deník N předplatit, vybrat si můžete z řady variant našeho abonmá.

Když jsme spolu dělali v září rozhovor, ve kterém jste se svěřil, že jste byl v dospívání zneužíván knězem, na čas potom toto téma mediálně utichlo. Co se dělo ty měsíce přímo v církvi? Jaké jste měl reakce?

Překvapila mě vlna reakcí, které byly pozitivní. Jedna z prvních byla od opata Siostrzonka, který mi vyjádřil velkou podporu a dík za otevření tématu a postoj. Jinak co se týče reakce vedení církve, tam ty věci samozřejmě běží s určitým zpožděním a setrvačností. Jedna věc je, že se téma otevře a vykopne, druhá že biskupové teď spíše vyčkávají, co to udělá dál. Od té doby mi volaly desítky obětí, s mnohými jsem se setkal. Musím říci, že vůbec nešlo jen o zneužívání v katolické církvi. Ti lidé – oběti – byli rádi, že to někdo otevřel veřejně. Toto skutečně není téma, se kterým by šel každý ven. To, co po našem rozhovoru probíhalo třeba v naší farnosti, mě překvapilo. Lidé byli překvapeni, mnozí byli úplně dojatí. Zasáhlo je to, protože netušili, že ve svém středu mají člověka, který něco takového prožil. Mě znají jako radostného člověka a říkali mi, že netušili, kolik bolesti je za tou radostí skryto. A pak jsou lidé, kteří to absolutně nechápou.

To se vás ptají, jak jste si to jako dítě mohl nechat líbit?

Přesně. Jak jsem si to mohl nechat líbit a jak je možné, že s tím vylézám až více než dvacet let poté.

Takže ten samý argument, který často padá u MeToo, tedy když jste mlčel dvacet let, měl jste mlčet už napořád?

Ano. Pro pochopení oběti je důležité si uvědomit, že se oběť cítí zahanbená, ponížená, je zraněná… Integrita oběti je na dva kusy a trvá dlouhé roky, než se duše s tělem smíří. U obětí je mnohdy velká nenávist vůči vlastnímu tělu. Ti lidé třeba nejsou schopní normálně fungovat. Najednou se zaseknou a nemohou vstát z postele, dělat jiné běžné věci. Je to na dlouhé roky, dát se dohromady – někdo to zvládá s pomocí psychoterapeutů, někdo o tom nechce mluvit vůbec… Je to těžké.

Můžete jen v kostce připomenout váš příběh?

Vyrůstal jsem v harmonické rodině, kde byly naprosto pevné sociální vazby s milujícími rodiči. A s milujícími sourozenci, byť jsme se jako kluci prali jako koně. Měli jsme jako děti štěstí, že jsme od šesti let jezdili na tábor Radost, který vedli tajně vysvěcení kněží P. Tišek Fráňa, P. Martin Holík a P. Josef Suchár. Ti nám, dětem z tábora, dali skvělý příklad víry – tedy osobní vztah k Bohu. To chci zdůraznit, protože si myslím, že to v mém příběhu hraje obrovskou roli. Obě dvě věci – rodinné zázemí a výchova k víře. Moje víra je vztah k Bohu, nikoli to, že jsem v katolické církvi zaškatulkován.

Jezdili jste k tomuto knězi od raného dětství?

Za komunistů byla dost velká nouze o dobré a zajímavé kněze, tak jsme s rodiči skoro každou neděli jezdili na mše k páteru Reinsbergovi do Prahy. Na něm vyrostli moji rodiče – a já s bratry potom taky. Byl to pro nás vzor skvělého kněze. A najednou se několik desítek kilometrů od našeho domova objevil kněz, kterého naši znali právě ještě od Reinsberga. Tak jsme tam jako děti začali jezdit, ministrovali jsme, naši tam s námi občas přespali. Moji rodiče se s ním přátelili. Jako ministrant jsem tam pak od mých dvanácti let jezdil na kole sám.

Přespával jsem tam, účastnil jsem se různých akcí s ostatními ministranty, jako byl úklid kolem kostela, pomáhání s přípravou na různé svátky a podobně. Ani jsem nevěděl jak, ale najednou jsem se cítil velmi oceňován za to, že jsem užitečný. Bylo to jiné než pochvala od rodičů. Najednou jsem měl pro někoho hodnotu. Ten kněz si to zřejmě uvědomoval, a tak mě občas bral na výlety, do bazénu, kupoval mi dárky, které rodiče nikdy koupit nemohli. Získal si mou důvěru, věřil jsem mu a cokoli mi řekl, to jsem si vzal za své. Byla to taková oddanost. Dnes už vím, že se této přípravě agresora vůči oběti říká grooming. To je příprava oběti na to, aby mu ta oběť bezmezně věřila a agresor mohl netušící oběť pohlavně zneužít.

Jaký to byl člověk?

Byl velmi zajímavý, rozuměl výtvarnému umění, velmi četl, snažil se nás jako ministranty vzdělávat. To je jeden z důležitých aspektů, abychom dokázali pochopit, že agresor má velmi dobrý sociální status. Jako osobnost byl argumentačně velmi vybavený, uměl oponovat a také velmi manipulovat. Jako dítě a pak jako dospívající jsem neměl šanci mu oponovat. Neměl jsem na něj ani znalostmi, a už vůbec ne argumenty. Bylo to někdy hodně těžké. Uměl i zesměšňovat před druhými a zahanbit. Toho jsme se všichni dost báli. Když jsem s ním na faře zůstal sám… Připravoval si mě na to, aby mohl překračovat hranice. Já jsem k němu cítil bezmeznou důvěru. Ten první atak přišel v mých dvanácti letech. Začínalo to tím, že… Je mi dodnes velmi nepříjemné o tom mluvit…

Nemusíte být konkrétní, nepotřebuji, abyste popisoval praktiky, které ten kněz používal.

Začínalo to letmými dotyky, až to prostě začalo překračovat hranice. Dělal se mnou věci, které spolu dělají dospělí lidé. Učil mě, jak funguje tělo… Já jsem vůbec nevěděl, co se se mnou děje. Byl jsem absolutně pasivní a jen jsem čekal, co z toho bude. Nebylo to nepříjemné, což je vlastně pro oběti velké trauma. Když jim potom dojde celá ta anabáze zneužívání…

O to větší jste pak měl výčitky svědomí?

Ty tam samozřejmě byly taky, ale spíš to byla taková zvláštní schizofrenie. Ta spočívala v tom, že přistupujete na nějakou hru, na kterou přistoupit nechcete, je vám dvanáct, neumíte se bránit, neumíte to nějak nazvat… A já jsem ze začátku opravdu netušil, co se to se mnou děje. Jen si pamatuju, že to bylo příjemné a že jsem se divil, jak moje tělo reaguje. Ale pořád platilo, že jsem to zároveň nechtěl. Jen jsem tomu člověku neuměl oponovat, neuměl jsem říct stop. Přemítal jsem si to zpětně. On byl autoritativní osobnost a ještě ke všemu manipulátor. Což jde ruku v ruce. Podvědomě jsem věděl, že i když řeknu „ne“, stejně se neubráním. Že se neubráním výsměchu, pohrdání, zesměšnění…

Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

A bál jste se zároveň, že byste o něj přišel?

Ano, to s tím souvisí. On i sám říkal, že v momentě, kdy mu nebudu po vůli a kdy s ním v tomto nebudu „spolupracovat“, přijdu o ty výhody… Přitom já jsem nikdy nebyl zištný člověk.

Já vím. Vy jste byl ve škole šikanován za to, že chodíte do kostela a…

To je pravda. A nejen od dětí. Měl jsem problémy i s ředitelkou, která se mi smála, že jsem věřící. Tehdy jsem jí řekl: „Paní ředitelko, nesmějte se mi, že chodím do kostela, já se vám taky nesměju, že jste komunistka.“

Pamatujete si něco z té manipulace? Zaznívaly od kněze argumenty typu: „Sex se mnou Bohu nevadí a nepotrestá tě.“?

Takhle výslovně to nikdy nezaznělo. Ten kněz byl spíš více pragmatický než duchovní. Vyžadoval ale, abych k němu chodil ke zpovědi.

Počkejte, takže vás sexuálně zneužíval, a pak jste se k němu ještě musel chodit ze svých hříchů zpovídat? Šlo o to, abyste zároveň nechodil ke zpovědi k někomu jinému?

Ano, to byl ten důvod. Takže jsem to řešil s ním. Jako ostatně všechno. Ta manipulace spočívala i v tom, že mi říkal, že to není hřích, že to není špatné a že on má dispenz z Říma, že tyhle věci může s někým provozovat. Že v těžkých dobách socialismu může tyhle věci se mnou dělat.

Zakazoval vám o tom s někým mluvit?

Samozřejmě. Ze začátku jsem o tom nechtěl mluvit s nikým, ani s ním. Byla to věc, která mě strašně zahanbovala, a strašně jsem se styděl. Říkal mi, že pokud o tom mluvit budu, tak jenom u jeho zpovědi. Jinak se to nikdo jiný nesmí dozvědět.

Vy jste mi ještě před rozhovorem říkal, že tam hrál roli i alkohol.

Ano. Tento kněz pil velmi zdatně a nebál se alkohol rozlévat i osobám mladším patnácti šestnácti let. A obvykle u těchto případů agresor používá alkohol, protože tím svou oběť otupí. Otupí její pocity a může si s ní pak dělat, co chce. To mi potvrdil i P. Marek František Drábek, který se věnuje doprovázení obětí zneužívání a tuto problematiku vystudoval v Římě. Ten mi řekl: „Ve většině případů hraje roli alkohol. To mládě agresor opije a znecitliví na to, co bude probíhat.“ Mnoho případů vzniká tím, že oběti jsou podvoleny díky alkoholu. Strach se potlačí, najednou je vám to příjemné, vlastně slastné… A pak si to uvědomíte.

To ale na vás rodiče museli vidět.

Vždycky, když jsem druhý den přijel domů, mi rodiče říkali, že jsem protivný a nepříjemný. Ale netušili nic. Mamince jsem to řekl večer před svatbou. Pro ni to byl obrovský šok a bolest. Ona o tématu zneužívání věděla, mluvila o tom s námi, ale stejně mě nedokázala ochránit. I když udělala všechno pro to, aby nás od toho uchránila.

Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Zneužíval vás ten kněz třeba i v kostele?

Vím, že se to někdy i v kostele děje, říkají mi to oběti, které se se mnou setkávají. Já to zažíval jen na faře. Nebo někde na výletě, kde se přespávalo.

Byli jste u toho vždycky sami?

Ano, vždycky sami.

A věděl jste, že by se to dělo i jiným klukům, kteří s vámi chodili ministrovat?

Že v tom nejsem sám, jsem se dozvěděl až někdy v sedmnácti osmnácti letech. A strašně mě to zranilo.

Protože jste najednou nebyl ten jedinečný, vyvolený?

Já jsem tu jedinečnost zas tak nevnímal. Ale snažil jsem se to celou dobu vydržet, protože jsem si říkal: „Vezmu to na sebe, aby od toho ti ostatní byli ochráněni.“ Nechtěl jsem, aby se to stalo některému z těch ministrantů, kteří tam chodili. Tak jsem se rozhodl sám sebe potlačit a snažil se to vydržet. Problém nastal, když mi někdy kolem sedmnáctého osmnáctého roku řekl, že až jednou nebude moct, ať si vyberu některého z těch ministrantů. A vyjmenoval mi jich několik. To pro mě bylo úplně šokující. Myslel jsem si, že je to vztah jen mezi námi, a vůbec by mě nenapadlo, že on má těch vztahů rozjetých víc. To pro mě byla strašná rána, strašné zklamání. Tenkrát jsem začal uvažovat, že z toho rychle uteču. Ale pořád jsem na to neměl dost síly.

Líbí se vám článek Deníku N? Pokud nechcete přijít o ty další, objednejte si do mailu některý z našich přehledů, které pravidelně posíláme. Vybrat si můžete na této stránce.

Souvisí to i s tím, že s vámi počítal, že po něm jednou převezmete kněžství?

On s tím začal počítat vlastně až v době, kdy jsem byl na vojně. To jsem za ním občas přijel a on najednou začal říkat, že si myslí, že jsem vhodný adept na kněze. A že mám vyslyšet Boží volání. Já jsem o tom úplně přesvědčený nebyl. Holky se mi líbily… Je ale pravda, že kvůli tomuhle „vztahu“ jsem nebyl schopen navázat normální vztah s holkou. Bál jsem se je oslovit. Navíc on mi říkával: „Najdeš si holku, hochu, a konec! Už tě nechci ani vidět.“ Všechno to bylo špatně…

Co bylo dál?

Po vojně jsem šel do tiskárny cenin. A po necelém roce jsem šel studovat teologickou fakultu, respektive jsem šel do konviktu, přípravného ročníku. To byl naprosto skvělý rok. Obzvlášť proto, že jsem se dokázal od toho kněze úplně oprostit. Uvědomit si sám sebe. Pan rektor František Koutný nám dal jako studentům dostatek prostoru, abychom se v sobě dokázali zorientovat.

Teď mluvíme o době, kdy jste se ještě pořád nikomu nesvěřil?

Už jsem o tom začal pomalu mluvit s páterem Kubíčkem, který do konviktu jezdil. Do padesáti let dělal gynekologa a pak se stal knězem. Ladislav Kubíček, velmi uznávaný a vyhledávaný kněz. Dobrý a otevřený člověk.

Žije ještě?

Ne. Vzal si v roce 2004 na faru nějakého bezdomovce, aby mu pomohl, a ten ho zavraždil. Páter Kubíček byl hrdina. Mluvil jsem s ním o svém traumatu jen obecně a on byl natolik trpělivý, že to ze mě netahal. Po prázdninách po konviktu jsem to s tím knězem ukončil definitivně. Řekl jsem mu, že žádné vazby na tělesných principech už mít nebudeme, ale že můžeme zůstat přáteli. On to těžko skousával. Pak jsem prožil ještě rok semináře v Praze a po prváku jsem se zamiloval do Ivanky, do své ženy. Tenkrát jsem jel za panem rektorem, dnešním biskupem Janem Baxantem. Vysvětlil jsem mu situaci a on mi řekl: „Jdi si za hlasem svého srdce.“ Strašně moc mi pomohl a dodnes jsem mu opravdu vděčný.

Pak jsem šel za tím knězem – a tady je ten zlomový okamžik, kdy mi konečně došly všechny souvislosti. Přišel jsem za ním a řekl jsem mu, že jsem se zamiloval do své holky, že ji mám rád a že jsem to řešil i s panem rektorem. A ať počítá s tím, že v semináři už pokračovat nebudu. Jeho reakce byla tak strašně sprostá, tak vulgární, že mě to zranilo. Byl to spouštěč traumatu jako takového. Tohle vás rozdělí vedví a nejste schopná být kompatibilní s okolním světem. Neposlouchá vás tělo, hlava, nic. Ta zlá, sprostá a nenávistná reakce kněze mi dala uvědomit si, že tento člověk neví, co je to láska, co je to milovat, co je to objetí. Šlo mu jen o fyzické naplnění jeho tužeb.

Jen o uspokojení chtíče.

Ano. Uvědomil jsem si, jak je jeho život hrozně prázdný. A mně potom začaly naskakovat flashbacky. Došlo mi, že ten člověk mě jen manipuloval, zneužíval, že jsem nebyl schopný se bránit. Přišly výčitky, že jsem nedokázal odejít dřív, že jsem špína špinavá, jak jsem jen tohle mohl dopustit…

Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Vy jste si do poslední chvíle myslel, že z jeho strany tam byl i cit.

Ano. Já jsem byl takhle vychovaný.

Jak jste se s tím potom vyrovnával?

Tenkrát jsem sehnal práci u Českého Krumlova a byl jsem tam sám, absolutně bez sociálních vazeb. Když jsem pracoval, bylo to dobré. Ale když jsem přišel domů mezi čtyři stěny, všechno se to ve mně svíralo. Měl jsem pocit, že mi vyskočí srdce, hlavu jsem měl zaplavenou bolestí, brečel jsem, nevěděl jsem, co dělat. Ten pláč nešel zastavit. Ten hněv a zloba, že mi někdo ubližoval už od dvanácti let… Několik týdnů jsem se z toho nemohl dostat. Ta bolest byla nesnesitelná. Pomohlo mi až to, že jsem si vzal tužku a papír a začal si psát, čím vším mi ten člověk ubližoval. Pojmenoval jsem si všechny souvislosti pokud možno v časové ose a také podle závažnosti, jak moc mi ubližovaly. Až v tu chvíli mi došlo, že to nebyla moje vina. Že jsem byl obětí. A další věc, co mi pomohla – když jsem cítil, že jsem zrovna silný, snažil jsem se si ty flashbacky vyvolávat. Vyvolat si ty bolestivé ataky. To mi pomohlo strašně moc, protože byly časem slabší a slabší.

Dnes máte svou rodinu, máte tři nedospělé děti… Vědí to?

Vědí.

Nakolik zraňující je nedůvěra, bagatalizace, nakolik mohla oběti ranit reakce kardinála Dominika Duky, který mluvil o hysterii a pěti promile případů?

Tyto reakce jsou pro oběti velmi zraňující. Mně se teď opravdu ozývají desítky obětí. Mnohé o tom se mnou mluví poprvé v životě. Napsaly mi, protože cítily důvěru. Věděly, že je můžu pochopit. To, že oběť začne mluvit, je pro ni hrozně citlivá věc. Hledá k takovému rozhovoru sílu i několik let. A v momentě, kdy to někdo začne znevažovat… To znevážení, kterého se dopouštějí někteří biskupové a pan kardinál… Podle mého tito necitliví biskupové netuší, co taková bolest znamená, protože se nejspíš s oběťmi sexuálního a ani jiného zneužívání nikdy nesetkali. Jinak by takto nikdy nemluvili.

Myslíte, že ani kardinál Duka se s tím nesetkal?

Nevidím mu do svědomí. On tvrdil, že se setkal s oběťmi ještě předtím, než odjel na summit do Vatikánu. Ovšem když slyším jeho reakce, tak se s nimi možná setkal, ale vůbec nic nepochopil. Anebo nechce pochopit.

Mluvil jste i přímo s oběťmi, které by se pokusily Dukovi svěřit?

Ano, setkal jsem se s obětí, které se tohle stalo v devadesátých letech v dominikánském klášteře U svatého Jiljí v době, kdy tam byl pan kardinál Duka provinciálem. A četl jsem i celou mailovou korespondenci, ve které se to oběť snažila s panem kardinálem Dukou řešit. A to, jakým způsobem dnes reaguje, či spíše nereaguje pan kardinál či biskupská konference, je skutečně velmi smutné, ne-li trapné… Kdyby s oběťmi začal někdo komunikovat a citlivě mluvit… Ono obětem o nic jiného než o pochopení jejich bolesti, o vyjádření lítosti ze strany církve, nejde. Protože biskupové nesou plnou odpovědnost za to, že se tohle v církvi dělo. Nemůže být jejich vinou, že netušili, co agresor způsobil. Za co někteří biskupové vinu nesou, je krytí agresora a jeho přesouvání do jiných farností místo okamžitého odstavení z kněžské služby.

Vy nejste psychoterapeut, přesto se vám některé oběti ozývají, jako byste byl. Nestalo se vám, že by vám to u někoho přerostlo přes hlavu, protože se oběť stala závislá na vás, na kontaktu s vámi?

Stalo se mi to s jednou jedinou obětí – právě proto, že jsem byl schopen se do ní vcítit. K tomu, že se mi situace vymkla, mě dovedla neznalost toho, jak k takovým lidem přistupovat. Nenastavil jsem si jasné mantinely, kam jít a kam ne… To má každý psychoterapeut a psycholog nadefinované. Já to nevěděl a teprve se to učím. Ta oběť se na mě začala hodně fixovat.

Nárokovala si vás pro sebe?

Nárokovala. Přestože jsem říkal, že mám rodinu, své práce víc než dost… Říkal jsem jí: „Jsem vám k dispozici, když budu mít čas a vy budete mít čas. Můžeme si povídat a rozebírat to, ale musí to být závislé i na mém čase.“ Ta oběť mi začala vyhrožovat, že spáchá sebevraždu, když ji nevyslechnu. A že už jsem se dlouho neozval…

Jak to dopadlo?

Žije.

Už vás nekontaktuje?

Ne. Už jsem z toho musel odejít. Řešil jsem to i s odborníky, kteří se obětem věnují… Jsem ochoten ty oběti vyslechnout, ale schází tu nějaká síť psychoterapeutů a psychologů, kteří by se obětem věnovali. Já na to nemám kapacitu, vzdělání, dispozice. Tohle je jeden z velkých úkolů církve.

A třeba i edukovat věřící, co vlastně znamená sexuální obtěžování?

Ano, a rozhodně nejen věřící. S moravskými biskupy i kněžími jsem mluvil o své vizi – chceme vytvořit web, kde budou veškeré informace týkající se zneužívání a jeho forem. A to pouze ve spolupráci s českou biskupskou konferencí. A zároveň využít ohromného sociálního potenciálu církve a klidně dát na nástěnku každého kostela informace „v případě, že se ti stane to a to, může se jednat o to a to a kontaktuj tuto organizaci“. Já jsem jako dítě zoufale hledal informace, co se to se mnou děje, rodičů jsem se bál zeptat, nebyl internet… Proto je pro mne důležité nabídnout dostatek informací o tématu zneužívání. A tady vidím velký úkol pro církevní představitele. A je to to nejmenší, co mohou udělat, aby se situace posunula.

Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Když si otevřete webové stránky Dominika Duky, první, co na vás vyskočí, je slogan: „Naše tradice je výzvou do budoucnosti.“

Je to spíše taková floskule. Vykládám si to, že tradiční hodnoty nám pomohou přežít neklidnou dobu. Ale ony se nám ty tradiční hodnoty vracejí jako bumerang, protože se církev díky ochraně tradičních hodnot hodně uzavřela. A právě i téma zneužívání a jeho neřešení s tím může až příliš souviset.

Druhý slogan, co tu vidím: „Život s Kristem je být s druhými, pro druhé.“

To snad nechci ani komentovat. V kontextu dnešní situace je to hodně neupřímné.

A poslední Dukův slogan: „Naším úkolem je svědčit o Boží lásce.“

O to se já snažím. Zatímco on podává trestní oznámení na neznámého pachatele. Mě se přesně na tohle oběti dnes ptají a říkají: „To abych teď měla strach mluvit, protože Duka na mě podá trestní oznámení za nactiutrhání!“ Ti lidé jsou z toho, co kardinál řekl, úplně vyděšení. Oběti jsou dnes v panice, že budou tahané před policii a soudy a budou muset vypovídat. Z toho vyplývá další důležitá věc, a to, kdo bude mít na starosti zřízení kontaktního místa pro oběti. Zda to budou odborníci, či duchovní jmenovaní biskupy. Toto je velmi citlivé pro obnovení důvěry mezi oběťmi a církevními představenými. Co se setkávám s oběťmi, které jsou zakotvené v katolické církvi, Boha mají rády a jsou zraněné, začínají po výrocích pana kardinála a některých biskupů uvažovat o tom, že církev, kterou milují, opustí. Právě proto, že ta církev se k nim chová, jako kdyby tyto oběti nebyly její vlastní. Oběti chtějí omluvu, lítost a pomoc. To je pro naše představené opravdu tak nepřekročitelná hranice, udělat gesto lítosti a smíření? Nechápu to.

Poslední věc – vy jste si to s tím knězem šel po letech vyřídit…

To mi bylo čtyřiadvacet. Šel jsem tam z jednoho prostého důvodu. Chtěl jsem mu říct, co mi ublížilo, z čeho mi bylo smutno, co mě na konci toho našeho „vztahu“ rozsekalo. A rozešli jsme se s tím, že mi řekl: „Nemyslím si, že by se něco zas tak hrozného dělo.“ Řekl to s takovým odmítnutím, nepřijetím… Mně ale strašně pomohlo, že jsem mu ty věci dokázal říct do očí. To pro mě byl asi nejvíc uzdravující zážitek v celém mém prožívání bolesti.

Když jste mu to řekl, on už nebyl v církvi činný? Ptám se proto, že vy nechcete jeho jméno prozradit…

On je samozřejmě činný doteď.

Takže to ještě může někomu dělat?

Je mu dost přes sedmdesát let. Myslím, že už ne.

Jenže když jste si to s ním řekl z očí do očí, byl ještě relativně mladý.

Já jsem také tehdy obešel všechny rodiny, kterých by se to mohlo týkat, protože měly děti, a upozornil jsem je, že tento kněz má velmi špatné a závadné chování vůči dospívajícím, hlavně chlapcům. Varoval jsem je, ať tam neposílají své děti ani na náboženství. Ať s nimi začnou raději jezdit někam jinam.

Jaké byly reakce těch rodičů? Pouštěli tam své děti dál?

Ne. Víceméně tam s nimi chodili do kostela, ale na náboženství už chodili jinam.

A jeho samotného jste taky varoval, aby to už nedělal?

Jistě. Řekl jsem mu, že pokud se dozvím, že někoho atakoval, okamžitě jdu na policii a na arcibiskupství. A bude to definitivní. On mi přislíbil, že už to dělat nebude. Jedna věc může být příslib, druhá věc, že od té doby se kolem něj pohybovali jen dospělí lidé. A to já jsem už neřešil.

Jak na tom je teď?

Zdravotně velmi špatně. A myslím, že psychicky to taky nebude žádná velká sláva. Vím o tom, že se u něj projevil silný vztah k alkoholu. Podle mého ten člověk musí cítit, že ho jeho minulost dobíhá.

Rozhovory

Zneužívání v církvi

Česko

V tomto okamžiku nejčtenější