Scholz by měl přiznat, že Německo bylo donedávna součástí problému, nikoli jeho řešením
Němečtí politici omezovali bezpečnost ostatních, zpomalovali rozhodování o rozšíření NATO a o pohotovostních plánech na obranu východních členů aliance před Ruskem, píše v komentáři Edward Lucas.
Finské premiérce Sanně Marinové bylo v roce 1991 pouhých šest let. Toho roku jsem v Helsinkách poslouchal nářky jednoho politika nad návratem Estonska k nezávislosti. Estonsko, zdevastované mizernou komunistickou vládou, bude nevyhnutelně nestabilní, chudé a prolezlé kriminalitou: pro Finsko to bude katastrofa. Nebyl sám. Po celých třicet let se finští činitelé nad svými prosperujícími jižními sousedy povyšovali a ignorovali je. V roce 2008 tehdejší finská prezidentka Tarja Halonenová odmítla jestřábí postoj Estonska vůči Rusku jako důsledek „postsovětského traumatického stresu“.
Minulý měsíc se Sanna Marinová za chyby svých předchůdců omluvila.
„Upřímně chci přiznat, že v uplynulých desetiletích jsme mohli v otázkách týkajících se naší společné bezpečnosti a Ruska více naslouchat našim přátelům v Pobaltí,“ řekla na výročním setkání vrcholných diplomatů své země.
Třeba by si mohla promluvit i se svým německým protějškem Olafem Scholzem. Chyby její země za posledních třicet let blednou ve srovnání s těmi německými. Finsko usilovalo o energetickou nezávislost na Rusku, zatímco Německo naopak svou závislost na ruském plynu katastrofálně zvýšilo a vybudovalo ne jeden, ale hned dva plynovody přes Baltské moře. Z vojenského hlediska Finsko nikdy nepolevilo v ostražitosti. Německo je v oblasti obrany nechvalně známé jako černý pasažér. A co hůř, němečtí
