„Měli jsme dobrý život. Ale pak přišly povodně a utrpení.” Příběhy zničeného Pákistánu
Basra Bibi možná porodí na silniční krajnici. Malý Džamíl možná zemře na choleru. Chálid se s batohem jídla pro rodinu možná zřítí do propasti v horách. A možná také ne; bylo by dobré mít štěstí v tak drtivém neštěstí. „Třetina země zaplavená“ jsou abstraktní slova. Zaplavený trojnásobek Česka už zní konkrétněji. Ale nejvýmluvnějším obrazem nezměrné zkázy, kterou teď Pákistán zažívá, jsou lidské osudy.
Horečka mezi hejny much
Levou paží si přidržuje syna v náručí a pravou rukou mu podpírá hubený hrudník. Chlapci je od pohledu jen něco málo přes rok a usedavě pláče. Snědou kůži má posetou bílými flíčky – to z té špinavé vodní záplavy, řekne jeho matka a jemně pohladí synkovo čelo a pak tvář. Sama má tváře propadlé a v očích se jí rojí stíny.
Voda je všude kolem. Ještě docela nedávno tu stála vesnice Džan Mohammad plná lidí, zvířat, cihlových domů a polí. Škola pro děti, mešita pro věřící.
Teď to nedávno vypadá spíš jako kdysi. Kdo by teď věřil, že tu někdy bývala suchá zem? Vždyť je tu všude kalné jezero, kamkoli se podíváš.
Jen tady uprostřed zbyl jakýsi ostrůvek s nepravidelnými, zubatými
