Příběhy slovenského tuláka, který po zavítání do české vesnice uzřel civilizační rozdíl
Do hor jsem se vydal bez přípravy, bez plánu a bez cíle. Ani tuto reportáž jsem neměl v plánu, ale i ona se nakonec stala součástí velkého dobrodružství, ve kterém sehrála hlavní roli náhoda.
Mimořádnou reportážní esej Martin M. Šimečky přinášíme v překladu Petra Koubského.
Vybral jsem si červenou značku, protože se táhla celým Slovenskem. Umožní mi toulat se horami bez přemýšlení o cíli. Žádný jsem neměl. Chtěl jsem být sám, chtěl jsem se trochu zbavit smutku, který mě zavalil jako ty pytle s pískem, které obyvatelé Oděsy vrší proti ruským raketám.
Neměl jsem cíl, plán ani mapu, protože válka na Ukrajině mi připomněla to, co vím od mládí, ale často na to zapomínám: jedním z klíčových principů bytí je náhoda. Chci-li jí vyjít naproti, nesmím mít plán.
Bylo jedenáct hodin ve středu 8. června. Taxík mě dovezl na parkoviště nad bratislavskými Krasňany. Nevěděl jsem, že Cesta hrdinů SNP začíná na Dukle a končí na Devíně, že půjdu v protisměru. Věděl jsem jen, že značky jsou červené.
Koupil jsem si v bufetu kofolu a dostal k ní tvarohovou buchtu zdarma, protože byla včerejší. Věděl jsem, jak se dostat na červenou, protože po pěšině, která k ní vede, často běhávám. Jenže teď jsem se proměnil v chodce, těžký batoh mě tlačil k zemi, měkké a vlhké po nedávných deštích.
Věděl jsem, že jdu vstříc dobrodružstvím, ale teprve teď se mi
