Deník N

Senát funguje, ukázal Gerlochův debakl. Těm, kdo ho vnímají jako pojistku, i těm, kdo v něm vidí překážku

Aleš Gerloch v Senátu drtivě prohrál. Foto: Ludvík Hradilek, Deník N
Aleš Gerloch v Senátu drtivě prohrál. Foto: Ludvík Hradilek, Deník N
Deník N zajišťuje fotografie za podpory Megapixel.cz.

Senátoři ve středu neodsouhlasili kandidaturu prorektora Univerzity Karlovy Aleše Gerlocha na ústavního soudce. Vysloužili si smršť rozezlených tweetů od hradního mluvčího Ovčáčka. Jsou na to zvyklí. Žádná ústavní instituce u nás nečelí tolika útokům jako Senát. A s žádnou se také nepojí tolik očekávání. Obě reakce na jeho činnost spojuje jedno – odpůrci i příznivci horní komory parlamentu si uvědomili její sílu.

Znáte hru na asociace? Když se řekne Senát, každého napadne – pojistka. O Senátu se tak rutinně mluví, ty dva pojmy skoro splývají. Metafora sedí mimo jiné i v tom, že existenci každé pojistky obvykle vezmeme na vědomí až ve chvíli, kdy začne plnit svou funkci. Když začne hrozit nebezpečí, před kterým má jistit.

Dlouhé roky byl Senát vnímán tak trochu jako luxusní módní doplněk české demokracie. Nikomu příliš nevadil, ale nikdo na něj ani nijak zvlášť nespoléhal. S výjimkou voleb prezidenta, kterého každých pět let vybírali poslanci i senátoři na společné schůzi, byl Senát na okraji zájmu, což nejlépe ukazovala volební účast.

O pravomoc volit prezidenta sice senátoři (i poslanci) přišli se zavedením přímé volby, o Senátu je ale slyšet čím dál častěji. Z jedné strany čelí útokům, z druhé se k němu upínají naděje. Dělicí čára mezi oběma postoji je jasná

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Analýza

V tomto okamžiku nejčtenější