Deník N

Sovětská ekonomika směřovala do kytek, ale čísla vykazovala skvělá. A Rusko v této praxi úspěšně pokračuje

Dost to skřípalo v éře Sovětského svazu, ekonomika značně pokulhává i nyní. Foto: ČTK
Dost to skřípalo v éře Sovětského svazu, ekonomika značně pokulhává i nyní. Foto: ČTK

Analýza Michaela Romancova: Za komunismu koloval vtip „Víte, co je největší sovětský hospodářský zázrak? Mít Ukrajinu a nemít pšenici.“ Rusko sice už Ukrajinu nemá, ale podobných „zázraků“ nabízí tamní ekonomika stále celou řadu.

V době, kdy si připomínáme páté výročí ruské anexe Krymu, která je v Rusku označována za „návrat do rodného přístavu“, se stojí zamyslet i nad ekonomickým rozměrem toho, co se v této zemi v posledních letech děje.

Začněme tvrzením, že se Krym vrátil do rodného přístavu. Pokud se loď vrátí do přístavu, pak to znamená konec cesty a ochranu před rozbouřenými živly. V tomto ohledu však anexe Krymu působila přesně opačně. Rusko se odhodlalo dát se cestou konfrontace se Západem, místo asertivity přešlo k agresivitě. Sankce, které byly postupně na zemi uvaleny, zejména pak sankce finanční, které ztížily či zcela zamezily přístupu ke kapitálovým trhům, rozhodně nelze považovat za „klidné vody“, v nichž ruská ekonomika měla do té doby možnost plout.

Sankce zatím nevedly ke změně ruské politiky a zemi nesrazily na kolena. Čekal však někdo takový výsledek, respektive čekal ho rychle? Rusko je příliš robustní na to, aby se s ním něco – ať v dobrém, nebo špatném – mohlo stát rychle, a nepochybně mělo k dispozici ekonomické zdroje, které vládě minimálně v několika prvních letech umožňovaly dopady sankcí úspěšně tlumit.

Mnohem více než rychlé a bezprostřední působení sankcí na hospodářství proto o jejich dopadu vypovídá to, jak se vůči nim Kreml vyjadřoval. Rusové byli nejprve informováni, že si Západ sankce uvalit nedovolí, když si to dovolil, že je neudrží. Když se ukázalo, že je (zatím) drží, tak se ruská veřejnost dozvěděla, že je nikdy nezruší.

Změny jsou třeba. A dál?

Vraťme se však k tomu, jak je to v Rusku s hospodářskými změnami. Od rozpadu SSSR z Kremlu neustále zní tvrzení o jejich nezbytnosti a potřebnosti, s čímž souhlasí snad všichni ruští i zahraniční ekonomičtí experti. Výsledek? Téměř nic. Rusku sice byl přiznán status tržní ekonomiky, země se stala členem skupiny G8 – odkud byla po anexi Krymu zase vyloučena – a G20, skupiny největších ekonomik světa, představované ministry financí a guvernéry centrálních bank. Zásadní hospodářské reformy však neproběhly a nezdá se, že by k nim země pod Putinovým vedením měla šanci dospět. Všechna varování o přílišné závislosti Ruska na exportu přírodních surovin jsou v praktické rovině ignorována a, jak bylo zveřejněno počátkem tohoto měsíce, nerostné bohatství Ruska činí 60% ruského HDP a více než 60% ruského exportu představuje ropa a plyn.

Jednou ze zvláštností současného Ruska je, že se v zemi o řadě problémů ví, poměrně otevřeně se o nich mluví, vláda či prezident uznávají, že se o problémy jedná

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Analýza

V tomto okamžiku nejčtenější