Co člověka napadá při Gorbačovově odchodu: Žijeme ve světě, který už není příběhem
Komentář Petra Koubského: Slzu v oku kvůli Gorbymu nemám a předstírat ji nebudu. Tak citový vztah vůči generálnímu tajemníkovi sovětských komunistů, byť bývalému, v sobě probudit nedokážu. Ale za pomník bych se přimlouval, přispěl bych na něj ze svého a neškudlil bych na tom.
Kompletní audioverze článků jsou dostupné v rámci klubového předplatného společně s aplikací Deníku N, která umožňuje i offline poslech. Pokud ji ještě nemáte, nainstalujte si ji do svého mobilu.
Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné.
Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
Měli by mu ho vlastně postavit v každém větším evropském městě – a koneckonců i americkém a postsovětském. Má nezanedbatelnou zásluhu na tom, že ta města pořád ještě stojí. Dokázal demontovat vodíkovou bombu o velikosti šestiny světa a nevyhodit přitom zeměkouli do povětří. Měl víc štěstí než rozumu i geniálního spoluhráče v osobě Ronalda Reagana, ale stejně: odzbrojit vlastní bojechtivé generály je velká věc. Kolik státníků to dokázalo?
Člověk by neměl chválit vlastní noviny, přesto musím říci, že titulek k nekrologu se nám povedl natolik, až mi z toho přešel mráz po zádech. Tohle je veliká pravda, uvědomil jsem si: s Gorbačovem opravdu odešlo dvacáté století.
Jen symbolicky, pochopitelně. Bezprostřední význam jeho osobnosti skončil
