Zprávy jsou největším nepřítelem žurnalistiky, varuje bývalý šéf World Press Photo

V rozhovoru se kromě jiného dozvíte:

• Jakou roli hrají média ve válce a jak by o ní měla informovat, aby se z toho nestala rutina?
• Nezaostávají klasická média za sociálními sítěmi?
• Odkud je nejlepší čerpat informace o válce na Ukrajině?
• Proč je YouTube nejsilnějším zpravodajským kanálem současnosti?
• Byla prezentace Volodymyra Zelenského a jeho ženy prostřednictvím fotografií Annie Leibovitz ve Vogue šťastnou volbou?
• Jakým směrem se ubírá evropská investigativní a datová žurnalistika?

S Larsem Boeringem jsme se setkali na festivalu fotografie v rakouském Badenu, který je největší akcí svého druhu v Evropě. V rámci jednoho večera pro novináře a odbornou veřejnost tu Boering moderoval diskusní panel o práci fotografů dokumentujících válečné konflikty. V jeho úvodu na dálku přivítal dlouholetého fotografa Reuters, který je považován za jednoho z nejlepších válečných fotografů vůbec, Gorana Tomaševiče. Osobně se nakonec dostavit nemohl – nepovedlo se mu odletět z Konga, kde právě dokumentuje probíhající konflikt, a tak místo toho poslal zdravici na videu.

„Fotka nemůže lhát,“ říká Tomaševič tichým hlasem na balkoně sešlého hotelu jakožto vysvětlení, proč se rozhodl vykonávat povolání, při kterém denně nasazuje vlastní život. Následuje promítání série jeho snímků z válečných konfliktů v Africe, v Sýrii i v bývalé Jugoslávii. V sále sedí třicet špičkových světových fotografů a asi stovka novinářů. Některé z fotografií opravdu nejsou pro slabé povahy. Ale právě i takové situace je potřeba dokumentovat a připomínat, aby se jim do budoucna mohlo zabránit. Ruská válka na Ukrajině je bohužel důkazem, že to nestačí.

Lars Boering na pódiu sálu luxusního kasina v lázeňském městečku kousek od Vídně vzápětí vítá fotoreportérku New York Times Laetitiu Vançon, která se z Ukrajiny právě vrátila a zachytila emotivní příběhy konkrétních lidí, které přítomným vypráví. Jednu z žen na snímku uprostřed ruin jejího domu zachránilo před smrtí jen to, že v okamžiku, kdy do něj vlétla ruská raketa, právě otevřela ledničku. Po Vançonové dává Boering slovo ještě týmu novinářů ze švýcarského Neue Zürcher Zeitung, kteří vyprávějí vlastní zážitky z práce ve válečné zóně.

Jakožto bývalý šéf World Press Photo za svůj život viděl velké množství kvalitní práce fotoreportérů. Vůči jejich roli v rámci současné „mediální krajiny“, což je termín, který rád používá, je už dnes ale spíše skeptický. V kontextu vzestupu sociálních sítí raději prosazuje označení vizuální žurnalistika a vyzdvihuje sílu videa jakožto média budoucnosti, i co se zpravodajského pokrytí válečných konfliktů týče.

Lidé dnes fotografii denně využívají jako běžný nástroj sebeprezentace, když plní své profily na sociálních sítích aranžovanými snímky ze svého soukromí. Dělají tím podle vás tomuto téměř dvě stě let starému médiu dobrou službu?

Je skvělé, že v dnešní době může být každý fotografem. Stejně jako ve středověku to bývali pouze mniši, kdo uměl číst a psát, mohla fotografie po dlouhou dobu pořizovat jen omezená skupina lidí. Tyto časy jsou už dávno pryč díky přístroji, který jsme v minulosti nazývali telefonem, ale teď už jde spíše o mocný nástroj pro práci s daty.

Fotografie už dávno není mysteriem v rukou malé skupinky vyvolených, což považuji obecně za pozitivní jev. Nejsem si ale jistý, zda je v dnešní době stále ještě nejlepším způsobem, jak zachytit svět. Nejlépe funguje kombinace veškerých dostupných vizuálních nástrojů, kterým dominuje a do budoucna ještě více bude dominovat video.

Na sociálních sítích se videa stávají stále důležitějším zdrojem informací. Dokážou s nimi klasická média jako tisk nebo televize držet krok?

Nejsem zastáncem