Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Vymítání svého démona mám za sebou. Osahal jsem si pro Arvéda terén šílenství, říká herec Michal Kern

"Bylo to peklo, ale jsem vlastně vděčný, že jsem si to prožil, protože díky tomu vím, že tohle už nikdy nikdy nechci zažít." Michal Kern. Foto: Jarmila Štuková
„Bylo to peklo, ale jsem vlastně vděčný, že jsem si to prožil, protože díky tomu vím, že tohle už nikdy nikdy nechci zažít.“ Michal Kern. Foto: Jarmila Štuková

„Jednou podáte ruku ďáblovi a drží vás navždy,“ říká herec Michal Kern, představitel temné postavy Jiřího Arvéda Smíchovského z filmu Arvéd. Inspiraci pro roli člověka, který je fascinovaný ďáblem, posedlý vlastními démony a dopouští se jako udavač a svědek poválečných inscenovaných procesů čistého zla, hledal i ve svých třináctých komnatách. I v pekle, které zažil při léčbě vlastní závislosti.

V rozhovoru se mimo jiné dočtete:

  • Proč měl herec při projekci panickou ataku.
  • Jak se popral se syndromem vyhoření.
  • Čím ho ničila jeho vlastní závislost.
  • Jak se vyvolává ďábel.
  • Co skrývá Arvédova pozůstalost.
  • Čím nacisté Arvéda vydírali.

Arvéda jsem viděla na premiéře v Praze v malém sále Světozoru. Seděl jste v řadě přede mnou… Když jste se tam po slavnostním úvodu posadil, říkala jsem si, jaké to asi pro vás bude, sledovat sám sebe na plátně v tak velké roli spolu s diváky. Navíc v tak komorním sále, kde o vás každý ví.

Chtěl jsem se původně koukat ve velkým sále, abych se trochu ztratil, ale vyšlo to takhle. Ale já jsem si řekl, že si ten večer opravdu užiju. Chtěl jsem ten film vidět ještě jednou s diváky.

Premiéra je sláva, začátek. Ale zároveň zakončení toho všeho, co jsme na filmu nechali. Dokonce jsem si kvůli tomu koupil smoking.

Michal Kern na premiéře film Arvéd. Foto: Petr Mráček

Slušel vám.

Pro někoho to možná bylo moc, ale ať si každej myslí, co chce, já to chtěl mít prostě tip ťop. Hlavní role. Role, kterou herec dostane třeba jednou za život. A někdy vůbec.

Měl jsem jít do divadla a bylo mi do breku

Pro mě byl Arvéd opravdu velký zážitek. Když jsem šla z kina, měla jsem úplnou zimnici. Jaké bylo pro vás vidět to na plátně?

Teď ve Světozoru jsem si to jen a jen užil. Užil jsem si ten film pořádně a úplně celej. Ale z první projekce si skoro nic nepamatuju, měl jsem panickou ataku. Myslel jsem, že to nepřežiju. Poprvé bylo nepříjemný se vidět. Jak se hejbu, jak mluvím, jaký mám hlas… Koukáte na sebe, jak něco hrajete, pořád posuzujete, jestli si to věříte, jestli to není falešný.

A vtipný je, že jsem přestal dýchat ještě předtím, než jsem se objevil na plátně. Když jsem uviděl tu skříň (skříň je velmi důležitou součástí celého filmu, je pojítkem i rozdělovníkem mezi časovými rovinami i pomezím mezi skutečností a fantazií, vzpomínkami i halucinacemi, pozn. red.)… Tak. Za chvíli se objevím… ááá pak jsem přestal dejchat.

Naštěstí jste přežil. K Arvédovi se ještě mnohokrát vrátíme. Ale mě zajímá spousta věcí, protože jsem vás sice poprvé viděla už v Zoufalcích, ve filmu Jitky Rudolfové, viděla jsem vás jako Puka ve Snu čarovné noci, za kterou jste byl nominovaný na divadelní ceny, ale ve veřejném prostoru o vás je dostupných strašně málo informací. Vím jen, že tak trochu poletujete mezi divadly. Nejste nikde ukotvený?

Už ne. Jsem na volné noze a jsem rád. V angažmá jsem byl, nevyhovuje mi to, není to nic pro mě. Cítím se pak svázanej. Herec obecně má strašně malou možnost cokoliv ovlivňovat, ale v angažmá jsem měl pocit, že mi někdo diktuje úplně všechno. Kde, co, s kým mám hrát. Přiznávám, že mě pak ani nebaví hrát pořád s těma samýma lidma, už nějak dopředu víte, jak to bude vypadat.

Kočování po divadlech je svěží. Je to nejistota, být na volné noze je v mnohém těžké, ale zároveň se cítím mnohem svobodnější.

Nebyl to problém za covidu?

Ne, byl jsem finančně zajištěný… a neživím rodinu, což je obrovská výhoda. Spolupráci s jedním komerčním divadlem jsem shodou okolností skončil právě pár měsíců před covidem. Přestal jsem si sám sebe vážit, prodělal jsem vyhoření – z divadla, z herecké práce obecně. Takže covidová pauza mi přišla vlastně velmi vhod.

Myslím, že by mě to zabilo

Ten pocit vyhoření měl i fyzické projevy?

Když jsem otevřel diář a viděl, že večer musím před lidi, bylo mi do breku. Ale ono všechno souviselo se vším. V té době jsem řešil i svoji… no, svoji závislost. Vyhledal jsem i odbornou pomoc. Potřeboval jsem se dát do kupy. Se vším všudy. A všechno nějak vyvrcholilo před covidem.

Závislost?

Ano. Závislost na

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Film

Rozhovory

Kultura

V tomto okamžiku nejčtenější