Deník N

Galantnost, nová oběť politické korektnosti

Vyznání, rytina, Frédéric Soulacroix, 1888, Zdroj: Fotolia
Vyznání, rytina, Frédéric Soulacroix, 1888, Zdroj: Fotolia
Deník N zajišťuje fotografie za podpory Megapixel.cz.

Polemika Patrika Ouředníka: Nezavrhujme galantnost. Byla prvním krokem k sexuální svobodě; v Evropě sedmnáctého a osmnáctého století umožnila společenský vzestup desetitisícům anonymních žen. S přidržováním dveří, na něž někteří dvornost redukují, to má pramálo společného.

V Deníku N vyšel před časem článek Jana Moláčka s názvem Pouštíme ženy do dveří první, abychom je do rovnoprávného postavení nemuseli pustit nikdy. Galantnost je jen sladký potah na hořké pilulce. Tvrzení je to matoucí: do rovnoprávného postavení ženy pouštět nemusíme, neboť rovnosti v právech požívají – přinejmenším v západním světě – už nějaký ten pátek. Předpokládám, že ze strany autora nešlo o záměrnou manipulaci, nýbrž toliko o nešťastný zkrat, a ve skutečnosti že je nám tlumočit inkriminovanou větu ve smyslu „…abychom jim v jiných situacích odepřeli výhody mužů“. K autorovi jsem nicméně pocítil jistou nedůvěru: užívání slov bez ohledu na jejich význam ve mně probouzí zvýšenou a trochu podrážděnou obezřetnost.

Následuje odstavec, v němž Moláček laskavě připustí, že zastánci galantnosti – všichni ti stoupenci Gutha-Jarkovského a jim podobné vykopávky, všichni ti tupohlavci a nechápavci, všichni ti velevrubové, kteříž jako kameny v měchýři bloudí – „to myslí většinou vážně a v dobrém“. Čtenář velevrub si oddychne; chybuje, mýlí se, ale myslí to v dobrém.

Vlastní argument článku spočívá v odmítnutí „hluboko zakořeněného mýtu“, tj. premisy, že ženy jsou „slabší“ – neboť domnívat se, že ženy jsou slabší, ústí dle Moláčka nevyhnutelně k vražednému závěru: „Rozuměj méně schopné se o sebe postarat samy, rozuměj závislé na mužích, rozuměj jim podřízené.“

Objektivní danost – ano, ženy jsou zpravidla slabší, v opačném případě by nebylo tak jednoduché je mlátit a znásilňovat – vede Moláčka k dogmatickému závěru: jsou-li ženy slabší, budu se vůči nim, já muž, cítit nadřazeně. Jiná možnost není; conclamatum est. Svou nadřazenost pak budu skrývat v pokryteckých rituálech: Okázalé rituální projevy selektivní ‚úcty‘ vyhrazené ženám jsou historickým pozlátkem na řetězu, kterým je tradiční společnost udržovala v podřízenosti.“

Jistě, žena byla po staletí vnímána jako bytost méněcenná (jsou civilizace, ve kterých to platí dodnes), její občanská podřízenost vepsána do legislativních textů, její role ve společnosti prvořadě, ne-li výhradně reprodukční. Avšak galantnost není „historické pozlátko na řetězu“. Právě naopak – historicky vzato jde o první zpochybnění vůdčí role mužů.

Sexuální svoboda žen

Co je galantnost? Nahlédneme-li do etymologických slovníků, dozvíme se, že u zrodu stojí francké slovo wala, „dobré“ (které dalo mimo jiné i anglické well). Ve staré francouzštině přešlo w postupně v g a vyústilo v galant, galamment, galanterie. Pomineme-li galantérii (po obrozenecku ozdobnictví), obchod s módním zbožím určeným ku zdobení pánů i dam, dala francouzská galanterie češtině též galantnost. Možnými synonymy jsou kurtoazie a její český kalk dvornost; u dvora Ludvíka XIV. se mohl prosadit pouze muž galantní. Spornější – jakkoli obojí souvisí – je paralela mezi galantností a rytířskostí, která zajisté požadovala po rytíři chránit ženu a její ctnost, ale nebránila mu při nejbližší příležitosti chráněnkyni obskočit, zadělat na potomky a vzápětí jí nasadit pás cudnosti a odcválat za novým dobrodružstvím. Zrod rytířskosti lze situovat do dvanáctého století, kdy Román o Tristanovi a Isoldě předznamená zánik tradičních hrdinských eposů; na galantnost si ještě počkáme.

Galantním se muž stává teprve v okamžiku, kdy přijme za své zpřevrácení společenských rolí, kdy je poprvé v dějinách – nacházíme se v sedmnáctém století – ochoten udělit v milostných rituálech

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Polemika

V tomto okamžiku nejčtenější