V kuchyni u Klausů se už upeklo leccos a mnohé z toho otrávilo českou politiku. Otec i syn však vesele kuchtí dál
Komentář Jiřího Pehe: Co se doma uvaří, to si ostatní snědí. A basta. Jídelníček rodiny Klausových žádný výběr nenabízí. Ani před třemi desítkami let, ani nyní. Jezte, anebo… jezte!
Václav Klaus mladší v reakci na požadavek poslanců ODS, aby z jejich klubu po dalším ze svých skandálních vyjádření vystoupil, prohlásil: „Za ODS jsem kandidoval, ctím její základní hodnoty, zakládala se u nás doma v kuchyni.“ Ať už onu kuchyni chápeme doslovně, nebo přeneseně jako úzký kroužek lidí okolo Václava Klause staršího, připomněl nám Klaus mladší cosi docela podstatného.
Tedy skutečnost, že ty české politické strany, které hrály hlavní úlohu v transformaci společnosti po roce 1989, byly projekty velmi malých skupinek lidí, okolo nichž se ani později nepodařilo vytvořit masovou členskou základnu. A že i řada dalších naprosto zásadních rozhodnutí o transformačních krocích vznikala v „kuchyních“ několika málo lidí osobujících si často patent na rozum. S důsledky kultu osobnosti jak v ODS, tak později v sociální demokracii, jakož i náchylností stran ovládnutých „neomylnými“ vůdci ke korupci, se česká společnost potýká dodnes.
Začínáme s vařením, uvolněte místo
Založení ODS „doma v kuchyni u Klausů“ dodnes tuto stranu pronásleduje. Ačkoliv se formálně profilovala jako pravicová konzervativně-liberální formace, která se v oblasti hospodářské politiky hlásila k neoliberalismu a v oblasti finanční politiky k monetarismu Miltona Friedmana, ve skutečnosti se její ideový profil utvářel okolo názorů Václava Klause, které byly v lecčems eklektické neboli z různých myšlenkových proudů poskládané. Když byl v prosinci roku 2002 Klaus ve funkci předsedy ODS vystřídán Mirkem Topolánkem, popsal Topolánek ideologii ODS jako „klausismus.“
I „klausismus“ se ovšem vařil převážně v pomyslné kuchyni u Klausů. Jen málo z toho, co tento konglomerát různých názorů a postojů tvořilo, bylo totiž produktem otevřené debaty uvnitř ODS. Ostatně Klaus se už v době, kdy se rozhodl z části Občanského fóra stranu vytvořit, netajil tím, že ji potřebuje především jako jakési institucionální beranidlo pro prosazování svých idejí. A také jako základnu k posílení své pozice ministra financí ve federální vládě.
O zásadních privatizačních a dalších transformačních krocích se tak nedebatovalo na ideových konferencích ODS, ale rozhodovalo se o nich v úzkém kroužku „zasvěcených“, tedy v jakési Klausově politické kuchyni. Totéž se týkalo rozdělení Československa, které nakonec Klaus dohodl se slovenským premiérem Mečiarem, aniž připustil referendum, které v případě takového kroku vyžadovala Ústava.
Na jedné straně takový přístup k politice jistě přispěl k větší akčnosti, na straně druhé neumožnil, aby v ODS vznikla jakákoliv přirozená oponentura vůči Klausovi a skutečně demokratická vnitřní kontrola. ODS byla prostě Klausova strana, takže když se v ní začaly hromadit problémy s korupcí, kterou Klaus bohorovně přehlížel, nebylo nakonec potíže možné řešit jinak než roztržkou. Tu se Klaus pak „doma v kuchyni“ rozhodl
