Já se na tu klec těším. Protože v ní možná uvidím svého Bohdana. Živého, říká manželka příslušníka pluku Azov
V okupovaném Mariupolu má zítra začít soud nad jeho ukrajinskými obránci. Ruský režim je nazývá nacisty a fašisty, mnozí pro ně žádají smrt. V mariupolské filharmonii už postavili klece. Matky a manželky vězněných se tak aspoň dozvědí, kdo přežil. Natalija Zarickaja chce věřit, že v jedné z voliér bude i její Bohdan. Že ještě žije.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
„Naposledy se mi můj muž ozval přes Telegram 17. května. Bylo to v den, když vyšel spolu s dalšími našimi chlapci ze závodu Azovstal, obklíčeného ruskými jednotkami. Psal, že před jeho očima shořelo po výbuchu fosforové bomby sedmnáct kluků z jeho roty. Den předtím, než vyšli z bunkrů, utrhla exploze dvěma jeho kamarádům nohy. Jeden mu umřel v náručí. Poprosil mne, abych našla jeho rodinu, ale sdělil mi jen jeho přezdívku. A já je nemůžu najít.
Čtyři dny nato mi zatelefonovali z Ženevy a řekli, že můj manžel vyplnil kartičku – dotazník. Že je víceméně v pořádku a že mluvil s představitelem Červeného kříže.
Hned jsem se začala ptát: Kam je odvezli? Co je s mým mužem teď a co bude dál? Mají pracovníci Červeného kříže přístup na to místo, kam byli naši převezeni? Jenže oni mi na všechno odpovídali: Takové informace nemáme…
Uběhly více než tři týdny a volají mi z ukrajinské Národní informační centrály: Ruská federace potvrdila, že mého manžela drží
