Intimní doteky do koučování nepatří. To je prostě za hranou, říká šéfka asociace
„Každý si může říkat kouč. Takhle to podle české legislativy a zákonů v mnoha dalších zemích zkrátka je,“ komentuje kriticky tuzemskou úpravu Markéta Adamíková, koučka a prezidentka české pobočky Mezinárodní koučovací federace – ICF. Podle čeho lze poznat dobrého kouče? Kdy jít raději k psychoterapeutovi? A co už je v koučování za hranou?
V rozhovoru se mimo jiné dočtete:
- Kdo je to kouč a jak se liší od mentora nebo psychoterapeuta.
- Proč koučování nemůže suplovat psychoterapii.
- Na co si dát pozor, když jde člověk ke kouči poprvé.
- Co už je v koučovacích sezeních za hranou a co si kouč ke klientovi nesmí dovolit.
- A co o sexuálních vztazích mezi koučem a klientem říká etický kodex ICF.
Lidé možná často ani neví, co to koučování přesně je. Co si pod tím pojmem tedy představit?
Koučování je naší federací definované jako partnerství mezi koučem a klientem. Partnerství znamená, že oba mají v tvůrčím myšlenkovém procesu, který se zaměřuje na maximalizaci potenciálu klienta, rovnocennou pozici. Celé je to tak o světě a vnímání klienta – tím se lišíme od mentoringu, kde do toho vstupuje mentor se svou zkušeností. Kouč reaguje na cíle, sny, myšlenky, na identitu, pocity a zkušenosti klienta a plně je respektuje.
Rozdílem oproti terapii je
