Jaký táta se to vrátil z fronty… „Velké dějiny“ mají vliv i na „malé“ životy, i když to často ani nevnímáme
Seriál Přepište dějiny: Ve veřejné debatě se tu a tam zjeví rozpor mezi velkými a malými dějinami. Mezi dějinami velké politiky, válek, bitev, smluv a osobností a dějinami každodenními, sociálními, dějinami běžného života a občanů jako takových. Klasickým příkladem mohou být války. Ty v pojetí velkých dějin končí uzavřením míru, výhrou a porážkou, v pojetí každodennosti ale ve svých důsledcích trvají klidně i desítky let, otisknou se do mentality společnosti.
Před několika lety se bývalá ministryně spravedlnosti Helena Válková neobratně zamotala právě do takového sporu, když na dotaz novináře, co si myslí o poválečném odsunu Němců, odpověděla: „To nejhorší. Chápu, že to byla reakce na to, co se zase Čechům dělo předtím, ale ono se toho v protektorátu zas tolik nedělo.“
Patrně chtěla vyjádřit fakt, že protektorátem až do roku 1945 de facto neprocházela fronta a ani obětí neměli Češi tolik jako třeba Poláci nebo Rusové. Jenže tím leda vyvolala odpor všech, kteří v takové debatě hned zcela po právu přispěchali s počty obětí na české straně, s heydrichiádou, Lidicemi, Osvětimí, holokaustem Romů atd.
Za války jsme nemohli
Ve všem tom halasu pak mizí mnohem subtilnější problém