Kreslil koně, věřil v Boha a své pistole. Průběh dne, kdy v přestřelce padl odbojář Morávek, známe i po letech jen částečně
Historické zkoumání umožnilo zrekonstruovat velkou část událostí, které předcházely smrti protinacistického odbojáře Václava Morávka 21. března 1942. Léta tradované mýty jsou ale dodnes zažité a mizí jen těžko. Osudové chvíle navíc stále mají svá bílá místa.
Prostranství u pomníku štábního kapitána Václava Morávka na pražském Prašném mostě je pozdě večer tiché. Okolní doprava na jinak rušné křižovatce se zklidnila, měsíc těsně před úplňkem bojuje s mraky a občas svítí i na knihu o Třech králích, kterou k pomníku někdo nedávno položil vedle vyskládaných srdcí z oblázků.
S rostoucím časovým odstupem mizejí vzpomínky a přibývají památníky. Spolu s nimi i sklon vnímat osobnosti z minulosti odtažitě, ne jako lidi z masa a kostí. Potkalo to i Václava Morávka ze zmíněné odbojové skupiny Tří králů.
Na 77. výročí jeho smrti v přestřelce s gestapem na Prašném mostě se tak bude v Praze vzpomínat především pietními akty 21. a 22. března. Bude jich více, protože některé spolky připomínající jeho památku se nechtějí na oficiální páteční akci potkat se zástupci kontroverzního Českého svazu bojovníků za svobodu. Je mezi nimi i kolínská Společnost Václava Morávka.
Jaký vlastně Morávek byl? Zabíjení tomuto evangelíkovi vlastní nebylo, mezi příbuznými se dodnes traduje jeho výborný vztah k dětem. „Dojížděl za mým starším bratrem Zdeňkem do domku, který si naši rodiče koupili kousek od Kolína, prakticky každý den, vyhrál si s ním opravdu důkladně. Nakupoval mu hračky, sportoval s ním, kreslil mu,“ vzpomínala předloni Morávkova neteř Jaroslava Karbanová. Morávek vynikal při kreslení své životní lásky, koní, jeho kresby se ale nedochovaly.
Mezi největší znalce Morávkova života patří historik Vilém Čermák, autor monografie Muž proti okupaci. Před lety analyzoval různé verze – někdy poněkud zmytizované či nepřesné – o osudech elitního střelce, který proslul větou, že „věří v Boha a své pistole“. Zjistil, že tradovaná verze přestřelky, v níž odbojář padl, je mylná. I Čermák připouští nejasnosti v posledních dnech Morávkova života.
Letitý mýtus o sebevraždě padl
Křížová cesta má čtrnáct zastavení. Jak by mohla, alespoň podle Čermákova pátrání, vypadat pomyslná zastavení poslední životní cesty hluboce věřícího Václava Morávka?
První: Protektorát Čechy a Morava má večer 19. března 1942 za sebou (i před sebou, což vzhledem k úspěchům německých vojsk nikdo netuší) téměř přesně tři roky existence. Paul Thümmel, agent německé rozvědky, který v Praze možná hraje či předstírá dvojí hru s československými zpravodajci, odchází v pronajatém bytě v Marciově ulici (dnes U Třetí baterie) spát.
Gestapo mu už nevěří, podezírá ho, že pracuje pro obě strany, tak ho doma hlídá gestapák Alfred Scharf. Thümmel se přesto v noci dokáže vytratit oknem ložnice a Morávkovi, s nímž skutečně je v dlouhodobém kontaktu, zanechá zprávu se žádostí o schůzku 20. března ve 21 hodin. Nejspíše přes skrýš – takzvanou mrtvou schránku – v náhrobku rakousko-uherského generála Schipky von Blumenfelda v hradební zdi u střešovické vozovny. Má to k němu z bytu čtvrt hodiny svižné chůze přes potemnělé Střešovice.
Druhé: Tak jako prakticky každý den hledá i dnes Václav Morávek útěchu v