Body shaming by měl být stejně nepřijatelný jako homofobie, říká Ahmedová
Hudebnice Ridina Ahmedová se do povědomí veřejnosti dostala díky svému podcastu Sádlo, kde s respondentkami mluví o vnímání vlastního těla a o jeho přijetí ve společnosti. Když projekt představila v mainstreamových médiích, snesla se na ni i vlna kritiky. „Nasírám lidi, kteří nechtějí, aby se pravidla měnila,“ vysvětluje Ahmedová. Vlna nenávisti ji vrátila do dětství, kdy ji šikanovali, a přivodila jí panickou ataku. Ve svém snažení chce pokračovat a plánuje workshopy o respektu k jinakosti do škol.
Do povědomí veřejnosti jste se dostala především podcastem Sádlo. Nedávno jste v časopisu Heroine přiznala, že vám to způsobilo panickou ataku. Proč jste se tedy rozhodla v iniciativě pokračovat?
Nejděsivější to bylo na začátku, když jsem s tím tématem poprvé vyšla z ticha. Posměch se na mě vylil v momentě, kdy jsem představovala podcast a divadelní představení Sádlo v mainstreamových médiích. Bylo to pro mě velmi těžké, i když jsem počítala s tím, že podobné reakce mohou přijít. Například v DVTV se objevily snímky z mého představení, kde pracuji s tělem jako s materiálem a ohledávám ho světlem, dotekem a zvukem. Fotky z performance jsou velice syrové a vyvolaly mnoho reakcí od výsměchu až po nenávistné komentáře. Další pokračování v rámci projektu Moje tělo je moje už tak náročné nebylo.
Psal někdo přímo vám, nebo šlo o komentáře na sociálních sítích?
Bylo to v komentářích pod videem. Psali mi i soukromě, nebo dokonce na zeď na Facebooku. Část si dokonce dala tu práci a poslali mi e-mail, další mi napsali esemesku, takže jsem si pak ze svých stránek smazala číslo. Některé komentáře byly hnusné, například mi psali, jestli si uvědomuji, že mám na rukou
