Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Ty jsi ubožák, Lábusi, říkala mi učitelka. A já byl na vrcholu blaha

„Odporný postavy hraju rád. Přitom jsem tak hodnej člověk!“ Jiří Lábus. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N
„Odporný postavy hraju rád. Přitom jsem tak hodnej člověk!“ Jiří Lábus. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Stařec a hoře. Tak nazval své paměti básník Mirko Hýl z Tlučhořovic rodinky a stejně by ty svoje pojmenoval i jeho představitel Jiří Lábus. Rozhlasový sitcom, který s Oldřichem Kaiserem dělá už třicet let, se nedávno přestěhoval z Českého rozhlasu na Audioteku, jinak je herec stále věrný Ypsilonce i Studiu Kamarád. A svým Vršovicím, kde si vyhlédl i „eldéenku“. „Nemusím se ani hnout.“

V rozhovoru se mimo jiné dozvíte:

  • Co odepisoval jako Rumburak dětem.
  • Jaké nejbrutálnější mystifikace byl obětí.
  • Jak to, že nikdy nenašel „tu levou“ (partnerku).
  • Co z něj dělá maratonce.
  • Proč už se nebojí stáří.
  • Kde jako pesimista vidí i jiskřičku naděje.

Pořád „odposloucháváte“ lidi na ulici, v tramvajích a v obchodech?

Jistě. Teď zrovna se dvě paní bavily tady na chodníku, jedna povídá: „Život je krásnej.“ Odmlčela se. „Ale dlouhej.“ Krásná věta, ne? Pak si tyhle věci vybavím, když točíme Rodinku…

Rodinka Tlučhořových se po několika desetiletích na Českém rozhlase přestěhovala na soukromou platformu mluveného slova Audioteka. Co to?

Před pár lety nám v Českém rozhlase zkrátili formát na pět minut, prý lidé už neposlouchají nic delšího. Bylo to šibeniční, ale dva roky jsme to zkoušeli. Loni nás ale vyhodili, že nejsou peníze. Tak jsme se dohodli s Audiotekou, pro kterou už jsem točil nějaké tituly a dramatizace, a přestěhovali jsme se tam.

Vím, že máte skalní fanoušky, kteří na vás nedají dopustit, ale nepokračujete s Oldřichem Kaiserem s Rodinkou pořád dál a dál hlavně kvůli sobě, protože bez toho nemůžete být?

Ano! Ale takhle my děláme všechno! Všechny pořady, všechny scénky, které jsme kdy dělali, všechno musí bavit především nás. Jinak bychom to nedělali.

Přiznám se, že nepatřím mezi věrné fanoušky, dlouho jsem Rodinku neslyšela, ale včera jsem si pustila při běhání asi pět dílů za sebou. Bavila jsem se. Ale napadlo mě, jak jsou ti vaši hrdinové, řekněme, prostoduší…

To je slabý slovo, to je samej debil.

Směřovala jsem k otázce, jestli se s lidmi, kteří mají takto omezené vidění světa, umíte v reálu domluvit.

Umím. Když musím. Takové lidi furt potkáváte. Nemám auto, jezdím tramvají, takže i jejich hovory odposlouchávám, i pro inspiraci, jak už jsme o tom mluvili.

Nedávno jsem zaslechl dva lidi kolem třiceti, stáli nade mnou v tramvaji a chlapík říkal: „Já už jsem se napracoval dost, co bych ještě pracoval.“ A mladá dáma přikyvovala naprosto vážně: „No to bys byl blázen! Pracovat!“ Tohle říkali ve třiceti? To mě odrovnalo, byl jsem bez dechu a neschopen slova.

Kdybyste byl schopen slova, tak byste jim něco řekl?

Asi ne. Mám poměrně diplomatickou a nekonfliktní povahu, když to není nutné, do hovorů se s takovými lidmi nepouštím. Když je potřeba, domluvíme se.

Ale nepřestávají mě překvapovat. Nedávno nám zvukař v divadle Kalich, kde s Oldou hrajeme, říkal, že tam seděli manžel s manželkou, byla přestávka a paní povídá: „A co bude jako teďka? To bude celý znova?“

A teď jsem si přečetl, že v Českým Švýcarsku si někdo v době, kdy tam hasí stovky hasičů, udělal zase ohýnek! Chápete, co to může být za lidi?

Jirko, uvidíš, je to tvůj život…

Taky mi nad tím zůstává rozum stát. Víte, co by mě ale zajímalo? Co vaše ruská manželka říká na invazi na Ukrajinu a válku?

Zeptám se jí!

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Divadlo

Film

Rozhovory

Kultura

V tomto okamžiku nejčtenější