Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Fenomén zasloužilých rodáků je poněkud zrádný. Dá se to ukázat na mnoha místech, třeba na Třebíči

Generál Jan Syrový s prezidentem Tomášem G. Masarykem. V té době byl ještě jednooký legionář považován za hrdinu. Po válce jej poslali do vězení na základě absurdního vykonstruovaného nařčení. Foto: ČTK
Generál Jan Syrový s prezidentem Tomášem G. Masarykem. V té době byl ještě jednooký legionář považován za hrdinu. Po válce jej poslali do vězení na základě absurdního vykonstruovaného nařčení. Foto: ČTK

Seriál Přepište dějiny: Náš pohled na dějiny bývá soustředěn na konkrétní historická data, bitvy, smlouvy, vzniky a zániky států. Těžko se nám pak chápou souvislosti či kontext, nehledě na dlouhodobé důsledky. Silným identifikačním fenoménem jsou pro dějiny také osobnosti. Mají své místo v učebnicích dějepisu, názvech ulic a náměstí, jako sochy a ve jménech různých institucí. Zkušenost s diktaturami 20. století nám ale ukázala, jak účelové a zároveň ošidné je koncentrovat se na konjunkturu dané doby. Jednou je na pořadu dedikování prvorepublikové, o pár let protektorátní a nakonec komunistické. A to zase za čtyřicet let zmizí.

Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.

Krásným příkladem, jak je společenská historická paměť zrádná, jsou vždy konkrétní regionální dějiny, ve kterých se ovšem dost zřetelně odrážejí velké historické zlomy. Použijme tedy jako příklad práce s osobnostmi v dějinách město Třebíč na Vysočině a zkusme malou sondu mezi jeho rodáky, případně osobnosti spojené s místem a jeho dějinami.

Na první pohled se to možná nezdá, ale najdeme zde snad všechny paměťové kotrmelce (nejen) 20. století. Můžeme přitom postupovat od rakousko-uherského mocnářství přes první republiku, protektorát, vysídlení Němců až ke komunistické nadvládě a situaci po roce 1989.

Každý historický zlom zde má svého reprezentanta, navíc vždy více či méně výrazně promlouvajícího do tzv. velkých dějin. Jsou to tak dějiny nejen osobností, rodáků a individualit, ale jsou to především dějiny ztráty paměti, její transformace, obsahové proměny a zase návratu kamsi do dávno zapomenutých počátků.

Kde jsi, Albíne?!

Představte si třeba osud člověka, který pochází z ne zcela majetné třebíčské rodiny. Vypracoval se vlastní pílí a inteligencí, stal se právníkem s velkým zájmem o hospodářství. Dal se také na politiku. Ve svém oboru to dotáhl na profesora. Dvakrát zasedl dokonce jako ministr ve vládě, což se téměř nikomu z jeho současníků nepodařilo. Stál při založení zemské banky, akademie věd a umění, v rodném městě založil obchodní akademii. Vypracoval osnovy obchodního školství platné následně snad půlstoletí.

Jeho pohřeb se stal velkou manifestací a spočinul v národně nejposvátnějším místě na Vyšehradě. A stejně tak si představte, že na něj následně česká společnost zapomněla a dnes je jen ozvěnou jakéhosi dávného věku nebo tématem odborných seminářů.

Albín Bráf. Foto: archiv Michala Stehlíka

Tento osud má jméno Albín Bráf. Shodou okolností to byl také mimo jiné zeť Františka Ladislava Riegera, logicky tedy představitel tzv. staročechů. V rakouské vládě byl ministrem orby, tedy zemědělství. Jednou rezignoval, aby vyjádřil svůj nesouhlas s národnostní politikou, podruhé byl do vlády doslova přemlouván. A dnes prostě nic. Paměťové prázdno.

Albín Bráf zemřel v roce 1912. A třebaže má svůj hrob na mytickém Vyšehradě, jeho jméno následně v paměti české společnosti nežilo. Byl v rámci „starého režimu“ úspěšným mužem a kariérní vrchol ministra zažil ve „špatné vládě“, tedy za monarchistického Rakouska. O tom, kdy a jak k vytěsňování Albína Bráfa z veřejné paměti došlo, výmluvně vypovídá osud „jeho“ ulice v pražské Bubenči. Bráfovou byla od roku 1911 do roku 1947, pak byla po tři roky Eisenhowerova a od roku 1950 Československé armády.

Dopadne to dobře, vede nás Žižka!

V třebíčském muzeu je jeden pro někoho možná překvapivý exponát. Je jím

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Přepište dějiny

Komentáře

V tomto okamžiku nejčtenější