Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Výlety N: Napříč přes Brdy, jediné hory, kde můžete dostat závrať při pohledu vodorovným směrem

Foto: Petr Koubský, Deník N
Foto: Petr Koubský, Deník N

Jak si užít Brdy a aspoň trochu je pochopit, když tomu chcete věnovat jen jeden den? Zde je návod, stačí přidat boty a batoh.

Brdy mě nikdy nelákaly. Nejsem ani vášnivý čtenář Káji Maříka, ani tramp, ani obdivovatel vojenské techniky, což jsou tři kategorie lidí, které jsem si vždy s tím krajem spojoval. Kromě toho jsem byl od časného dětství vychován v předsudku, že zajímavý terén začíná kolem dvou tisíc metrů nadmořské výšky, všechno ostatní je jen nutné zlo – nebo nástupová cesta. Z té cifry jsem postupem času trochu slevil, ale ne dost, aby se do toho vešly Brdy.

Mimochodem, vždy mě opakovaně vyděsí, jak snadno si člověk udělá názor na něco, o čem vůbec nic neví, a jak pevně se ho dovede držet.

Pak přišel covid. Omezil cestování. Nejenže se nemohlo a nesmělo, po většinu času jsem na to neměl ani čas a náladu. Jednoho podzimního dne jsem si někde přečetl o Padrťských rybnících a zaujalo mě to jméno; na dobrý název mě nachytáte vždycky. Vyrazil jsem a byl okouzlen. Od té doby jezdím do Brd pravidelně, většinou na jednodenní výlety – ráno z Prahy, večer zpátky. Prochodil jsem tam kdeco, pořád nemám dost, staly se součástí mého života, jednou z krajin, kde mi je dobře. Takových míst jsem v Česku poslední dobou objevil více, některá mě velice překvapila (třeba řeka Dřevnice na Zlínsku nebo vodní krajina mezi Mělníkem a Kralupy, chcete-li aspoň dva příklady), ale to by bylo dlouhé a jiné vyprávění. Dneska vás vezmu do Brd.

Budu předpokládat tři věci: že to tam zatím příliš neznáte, že jste z Prahy, nebo ji můžete aspoň využít jako výchozí a cílový bod, a že rádi chodíte pěšky na delší vzdálenost. Jestli se vás něco z toho netýká, sami snadno přijdete na to, jak si má doporučení upravit.

Na cestě, kterou se spolu vydáme, přejdeme několik nejzajímavějších míst v Brdech: Třemošnou, Tok, Houpák, Tři Trubky, Kolvín. Mnoho jiných vynecháme: Třemšín, Prahu (kopec, ne město), Korunu, zmíněné Padrťské rybníky, Valdek, Plešivec, Svatou Dobrotivou… Nechci vám ukázat všechno najednou, chci vás motivovat, abyste se sem vraceli a hledali si vlastní cesty, je jich ažaž.

Můžete vyrazit v kteroukoli roční dobu, vždy to bude mít svůj půvab, trasa je ale postavená tak, aby nabízela výhledy do dálky, proto si vyberte počasí, které je neznemožní. Konec léta bude ideální: chladný průzračný vzduch, dny ještě dost dlouhé, abyste došli za světla, listy ve všech odstínech od zelené po temně rudou. Takže si pomalu vyberte datum v kalendáři.

Vzhůru na Třemošnou

Přejdeme Brdy napříč od východu na západ. Nejezděte autem, trasa není okružní. Namísto toho se ráno dopravte do Příbrami – lze autobusem i vlakem, já dávám vždy přednost druhé možnosti.

Z příbramského nádraží zamíříme přes kopec do Březových Hor, kde projdeme kolem hornického muzea. Je mimochodem vynikající, někdy ho navštivte, nebudete litovat.

Ale moment, než opustíme město, ještě zkontroluji vaše vybavení. Brdy nejsou Alpy, ale také mají svá specifika, která spočívají mimo jiné v tom, že skoro celý den neuvidíme žádné přístřeší. Kromě dobrých bot byste tudíž rozhodně měli mít jídlo, dost vody (na hospodu narazíme opravdu až večer!), pláštěnku a také – člověk nikdy neví, jestli se nezdržíme – čelovku. Naprostou nezbytností je mapa; doporučuju nehrát si na old school a používat vynikající aplikaci Mapy.cz v mobilu, což ale znamená, že se vám mobil nesmí vybít – proto přibalte také powerbanku.

To je všechno, můžeme jít! Od muzea v Březových Horách sestupujeme z kopce k řece Litavce. Ta hradba kopců naproti nám, to je hřeben Třemošné, náš první cíl. Odsud vypadá velmi působivě, výstup ale nebude namáhavý. Jdeme po silničce do vesnice Orlov, tam zahneme doprava, cesta se zanoří do lesa a zavede nás na rozcestí, odkud začneme stoupat k hřebeni.

Jdeme po kamenité stezce, která čím dál tím víc působí horsky, jako byste byli někde v Krkonoších, což je pro Brdy velmi netypické. Takových úseků nás dnes mnoho nečeká. Po stovce výškových metrů dorazíme ke skalnaté plošině s lavičkou a vyhlídkou. Ještě nejsme na vrcholu Třemošné, ale pauzu si dáme už tady, protože z vrcholu neuvidíme nic. Je plochý a porostlý lesem, což je pro Brdy naopak velmi typické. Vyhlídce, na níž se nacházíme, se nepřekvapivě říká Kazatelna. Člověk má opravdu pocit, že by odsud mohl a měl městu Příbram a celému kraji říci něco zásadního.

Na Kazatelně pod vrcholem Třemošné. Foto: Petr Koubský, Deník N

Potlačme to přání, málokdy vede k dobrým koncům, a pokračujme. Přes vrchol Třemošné dojdeme k pěkně pojmenovanému rozcestí Nad Slaninou. Jestli vám nevadí ztratit trochu výšky a pak ji zas muset nabrat, pokračujte vpravo podívat se na Pilskou nádrž, malebnou malou přehradu z devatenáctého století, zdroj vody pro doly a hutě (a dodnes pro celou příbramskou aglomeraci). Jestli zvolíte úspornější variantu, dejte se vlevo. Obě cesty se sejdou na rozcestí Roviny, odkud pokračuje lesní cesta dlouhá a rovná jako podle pravítka.

Tohle jsou Brdy jak vyšité: pustina bez sídel, bez lidí, ale protkaná hustou sítí až přehnaně kvalitních lesních cest. Bezprostřední důvod spočívá samozřejmě v tom, že po mnoho desítek let tu byl uzavřený vojenský prostor, ale kořeny brdské odlišnosti jsou hlubší. Většinu těch cest dávno před vojáky postavili lesníci a uhlíři. Brdy zůstaly z velké části zalesněné i v době, kdy v pohraničních horách lidé lesy žďářili, klučili a mýtili, aby získali louky, pastviny a pole. Taková snaha ale v Brdech nevedla k žádoucímu výsledku.

Geologie jako osud

To je totiž tak: nemůžete jít krajinou a nekráčet zároveň dějinami. Rozhodně ne ve střední Evropě. A v případě Brd musíme zajít v dějinách nepředstavitelně daleko, do období kambria, tedy do časů trilobitů. Tehdy, před půlmiliardou let, se utvářely horniny, které dnes tvoří valnou část Brd – křemenné slepence. Pak je překryly jiné vrstvy, ale ty zas zvětraly a odplavilo je moře. Slepence se znovu ocitly na povrchu. Zvětrávají obtížně, výsledkem je spíš suť než hlína. Půda v Brdech je proto mimořádně chudá a neúrodná – víc než kdekoli jinde v Česku včetně jeho širšího středoevropského okolí. Nic na ní nevypěstujete, dokonce ani pořádnou trávu pro dobytek ne. Zemědělci to opakovaně zkoušeli od neolitu – lidé to vždycky zkoušejí –, a vždy se museli vzdát.

Novověk ale nabídl jiné možnosti. Oč chudší je v Brdech půda, o to větší bohatství skrývají hlubiny. Najde se v nich železná ruda, zlato i uran – pro každou dobu něco. Výroba železa se v Brdech a jejich okolí začala rozvíjet… Cože? Ne, jdeme dobře, ta cesta je opravdu takhle dlouhá, to je normální.

Tak tedy, železárny fungovaly v Brdech nejpozději od šestnáctého století. Aby z rudy začalo vytékat kapalné železo, musí se rozpálit na nějakých 1150 °C a nadto předem částečně sloučit s uhlíkem, jinak by teplota tavení byla ještě vyšší. To je problém – potřebujete nejen náležitou konstrukci pece, ale také správné palivo. Před vynálezem koksu k tomu sloužilo dřevěné uhlí. To vyráběli uhlíři v milířích. Spotřeba byla obrovská, ve zdejších lesích stály tisíce milířů, pracovalo se po celý rok. Brdy ožily. A začaly se stavět první z dnešních cest, aby bylo jak vozit kmeny k milířům a dřevěné uhlí od nich. Rovné sjízdné vozové cesty, vystavěné důkladně, vždyť mnohé z nich zakládali horníci zvyklí budovat dráhy pro vozíky v podzemních štolách. Už na rakousko-uherských mapách najdete síť cest a průseků víceméně v dnešní podobě.

Výroba železa poskytla brdským vesničanům další obživu: domácí výrobu hřebíků a cvočků. Živily se tím celé vesnice od Hořovic po Rožmitál, a to až do první světové války. Tou dobou už místní železářství upadalo, nestačilo držet krok s velkovýrobou a s potřebami moderního průmyslu. Uhlíři se ale drželi – nedodávali jen do hutí, ale také do skláren, a dokonce do pražských a plzeňských domácností, protože dřevěné uhlí krásně hoří bez dýmu.

Lesní hospodářství v Brdech se točilo kolem těžby dřeva a správy honiteb. Vždy tu bylo dost vysoké zvěře a ta lákala pytláky, hajní je nemilosrdně pronásledovali. Docházelo k přestřelkám v rozsahu malých bitev, kdy proti sobě stály desítky mužů na obou stranách! To má parametry nejdivočejších historek z Divokého západu a je s podivem, že ještě nikdo nenatočil pravý brdský western.

Příchod dvacátého století s jeho strojovou výkonností vedl k úpadku uhlířství i domácích řemesel. Mladá republika vyvlastnila šlechtu a bylo po panských honitbách. Jednou z možných budoucností Brd byl rozvoj turistiky, malebný a nedotčený kraj na dosah od hlavního města si o to říkal, ale dopadlo to jinak.

Vrchol Toku. Foto: Petr Koubský, Deník N

O tom ale až za chvíli, zapovídali jsme se a už jsme pod Tokem, na mýtině, které se říká Na Carvánce. Stojí tu dřevěná chata, občerstvení ale nečekejte, patří myslivcům a slouží jim pro příležitostné noclehy. Můžeme se ale posadit na její přístupné terase a vybalit si svoje. Je-li zamčeno, nikomu to vadit nebude.

Jiný druh vrcholu

Naše cesta pokračuje skoro po rovině k vrcholu Toku. Nejvyšší hora kteréhokoli pohoří by měla být aspoň trochu impozantní. Tok ale není žádná Sněžka. Na první pohled uvidíte jen planinu částečně porostlou řídkým vysokým lesem, kterou protíná cesta, po většinu roku rozbahněná. Pohledem se ani nedá poznat, kde vlastně vrchol je. Z čistě matematických důvodů tam musí někde být nejvyšší bod, ale k jeho nalezení byste potřebovali přístroje a trpělivost.

Zklamalo vás to? Počkejte okamžik, něco vám ukážu. Pojďme dál. Cesta vede k severozápadu a začíná klesat, napřed neznatelně, pak více. Po pravé ruce se krajina otevírá a začíná

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Výlety N

Česko

V tomto okamžiku nejčtenější